Návrat ztraceného syna
Hm, dlouho až předlouho tomu co jsem naposledy něco zplodil.. Nebyl čas, nálada ni tvůrčí střevo. Vezmu bleskem minulý týden ‘bych nezapomněl co jsem tropil. Dozajista opomenu velkou kopu důležitých událostí i rozhovorů. Nu, ono se to postupně poskládá. Takže hurá, jdeme brouzdat omšelým memory-dumpem.
Upozornění: Všechny postavy vystupující v těchto příbězích mají identitu maskovanou fonetickou abecedou NATO.
Předminulý víkend se nesl ve znamení: „kašlu na všechno a žiju na plnej knédl“. Zodpovědně stráven v opojení alkoholu a objetí žen. Příjemné ba povznášející. Mluvím tedy spíše o těch ženách. Narozdíl od tohoto víkendu, který byl zase naopak spíše zákopnický a drobet pavoukoidní. Začíná mi z toho vycházet, že mívám haraburdí čili krámy ob týden.
13-05-2005: Vypadalo to nedobře, osamělý víkend na krku. Telefon. Zpěvák z kapely: „Hele, rushi, zkouška nebude. Se to nějak zamotalo, tak jí dáme za tejden, jo? Hele, a v kině dávaj nějakej dokument o Skinheadech, tak kdybys chtěl, tak doraž.“ Chtěl jsem, dorazil jsem a nelitoval. Úplně mi to změnilo pohled na věc. Připomnělo, že stejně jako slovo „hacker“ v dávných dobách zmanela něco úplně jiného než dnes, tak i příslušnost ke hnutí skinheads neměla kdysi dávno nádech fašismu ni násilí. Mnohem blíž měli skinheadi k reggae a punkáčům. Pak se to celý nějako zamotalo – přišla do toho politika a ultra-pravicové fašistické skupiny byly na světě. Zajímavý dokument. Bohužel už si nevybavuji přesný název, takže se nepodělím. Jak už to tak v pátek chodí, následuje rituální opláchnutí starostí uběhnuvšího týdne. Oplachovali jsme s Ženou #1 aka Charlie v Cihelně a to dosti důkladně. Návrat domů v časných ranních hodinách. Shodujeme se na 4am. Veselá záležitost.
14-05-2005: Procitnutí vedle Charlie. Ospalé dopoledne, remanentní magnetizace z předešlé noci ještě patrná a pravděpodobně i měřitelná. Dopoledne přešlo v odpoledne a s ním dorazila Žena #2 aka India. Vespolek jsme koukali na film Constantine. Byl jsem rád, že nejenom v mé hlavě se neustále mlela myšlenka „2B threesome || !2B threesome“. Nakonec nikdo nepřišel k úhoně. Když se ženy vytratily, rozhodl jsem se, že to tak nenechám a zavolal další ženě. Žena #3 aka Bravo hned v úvodu našeho telefonického dialogu prohlásila, že hodlá civět na hokej a pakliže s ní chci strávit pozdní odpoledne, večer, noc, musím to respektovat. Inu, nakonec to nebyla úplně nuda. Nalezl jsem ve sledování poletujícího puku zalíbení. Usnuli jsme, zaklesnuti, spánkem spravedlivých. Občas se sám sobě divím, že dokážu vedle těch sličných slečen a dam jen tak ležet a třeba je jen hladit a nechat se hladit. Pravda, člověku je občas těsněji, ale.. Ráno procházka do Hořína, rybářská soutěž – všude klid a mír. Neděle.
15-05-2005: Výlet na Harasov s Charlie. Příjemné popovídání na příjemném místě. Na kopečku v lese, povýšeni nad obyčejné starosti obyčejných smrtelníků jsme lkali na svůj nelehký osud, ‘boť v oblasti mezilidských vztahů vůči osobám opačného pohlaví je momentálně v podobné situaci. Vydařené bylo i smočení bosých nohou, přebodění vodopádku. Voda studenější avšak bosým nohám, které od minulého léta odvykly choditi bosy, lahodivá. Při návratu k vozidlu nám oběma v hlavách vytanula stejná myšlenka.. Vyloupnul se z toho moto-trip po Středočeském kraji s jediným cílem: HND (hlavně ne domů! -pozn. aut.). Po několika hodinovém putování od nikud nikam jsme ve Mšeně zkontrolovali dodržování hygienických norem v tamějším restauračním zařízení a zjistili, že finále MS v ledním hokeji nakonec dopadlo pro ČR ultra-výborně – to jest 3:0. Bylo zajímavé pozorovat opilé projevy radosti, zpěv naší hymny. Jo, tohle nám jde. Co Čech to hokejista. Málem bych zapomněl, že jsme někde na cestách narazili na ohradu se srnkami a hladili malého srnečka. Byl zvyklý. Vehementně žebral. Nic nedostal. Charlie mu voněla víc než já, ale i já si zadrbal. Ani jeden si už nemůžeme přesně vzpomenout, ale nejspíše jsme spolu skončili v posteli. Samozřejmě ve vší počestnosti – plním poslední dobou roli přenosného radiátoru pro osamělé ženy. Komentář od Charlie: „Zas’ tak přenosnej teda nejseš..“
Celý týden jsem prakticky proseděl u ústních maturit coby přísedící / zkoušející. Byla to legrace až na čtvrtek, kdy se mi povedlo ale hooodně moc zaspat. Znáte to: vzbudíte se, řeknete si „Ještě pět minut..“ a probudíte se za hodinu. Já se probudil za dvě – zvonícím telefonem. Naštěstí rychlý spolukolega z firmičky situaci zachránit a získal tak můj neutuchající obdiv. Víkend vynechám, nadávat můžu třeba zase příště.
motto: Carpe diem!
This entry was posted on Úterý, Květen 24th, 2005 at 03:40 and is filed under Deník. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.