foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

S drobným zpozděním se Vás chystám informovat o tom, co jsem zažil o víkend se zaměřením na neděli.

Sobota: Den to byl jako kterýkoli jiný. Začal pochmurně – rána mi nedělají dobře. Člověk procitne sám, sám si jde vyčistit zuby, sám se osprchuje a sám většinou usedá ke kompu nebo začne někde poletovat po terénu a tak jako tak loví mamuty. Celé dopoledne jsem zápasil s digitálními draky a kolil hordy nepřátel, mluvících prapodivnými jazyky – tento den zejména PHP a C. Podařilo se mi porodit úžasný systémek na automatické odpojování zavirovaných počítačů od naší úžasné metropolitní sítě MaSON – dostal krycí název fizl. Tento počin byl třeba, ‘bych si osvěžil své guruovství a narovnal pochroumané sebevědomí. Šel jsem spát celkem pozdě, jako ukolébavku před spaním jsem shlédnul snímky: Das Experiment a Sleepy Hollow. Oba vřele doporučuji. Oka se mi zamhouřila něco kol půl šesté ráno a venku už svítalo.

Neděle: Ráno jsem procitnul už ani nevím kdy, něco malého jsem cmochtal a prvně po celém víkendu zatoužil po lidské společnosti. Hodiny plynuly pilnou prací, když tu jsem dostal nápad zavolat jedné kamarádce – mohli jsme se vidět už v pátek, ale jak jsem tu již zmiňoval – měl jsem jeskynní náladu po výměně názorů s kolegou. Smluvili jsme se na procházce, ale nakonec jsem ji ukecal k návštěvě koncertu kapely Minerva v MKD. Za pozdní příchod jsem se snažil omluvit CD naší skvělé kapely. Prošlo mi to. Minerva jest celo-dívčí kapela, mající 11 členů, hraje celkem obstojně a hlavně jí to nebývale sluší! Po kulturním zážitku následovala procházka a posezení na prosluněném místě – Vrazově vyhlídce. Náročné nicnedělání bylo třeba osvěžil – pivo, polévka a zabijačkový guláš v restauraci u Beníšků přišly vhod.

Zavolala další kamarádka a že má s bratrem namířeno do Práglu – koncert Ninja Tune. Po chvilkce váhání jsem přikývl a dobře udělal. Nejsem velkým příznivcem DJingu, ale tohle bylo vskutku zajímavé spojení video projekce s audio ducotem dvou pacholků schovaných za hromadů techniky. Dost mě štve dnešní odklon od živé hudby k reprodukované. Zřejmě závist. Tihle všichni pánové mají hudbu většinou zafixovanou jako 120BPM, „Velkej Venca“ na čtyři doby, sem-tam zavěšenej zkrášlovací sampl. Jasně, rock je mrtvej, to víme všichni, ale existují i zajímavé elektronické počiny hnané umem lidí. A ty mám rád. Nechtěl jsem se do toho vůbec obouvat, musím přiznat, že i jako neznalci této scény se mi jejich set líbil a kulturně mne obohatil. Díky pánové za rozšíření obzorů. Politická baladu na téma „Terorismus a my“ v závěru setu byla velmi vydařená.

Po návratu na Mělník jsme si naordinovali půlnoční výlet do Díry. V pokročilejší fázi večera jsem byl přítomen už pouze fyzicky. Matně si vybavuji kafe a třetí Tequilu, piva jsem přestal počítat už v Praze. střih Seděli jsme před zámkem na takovém betonovém plácečku za zábradlím a koukali do krajiny. Je tam hezký výhled. střih Ráno jsem procitnul v posteli vedle kamáradky v jejím bytečku, z útržků sestavil slide-show předchozích událostí. Hrozně jsem prej chrápal, ale prej to nevadilo. Tomu říkám obětavost a tolerance. Celou mojí bytostí prostupoval nepotlačitelný pocit radosti ze života. Honem honem do Prahy implementovat poštovní server, ale to už je zase jiná pohádka..

Už dva dny se snažím fscknout oblast paměti, kde jsou uloženy informace o tom, jak a kde jsem si pochroumal nohu. Můj OS však vytrvale hlásí: „Segmentation fault“.

motto: Rozvaž: „Chlast – slast..“ versus „Nic se nemá přehánět..“

Uff, po dlouhém, krvavém a upoceném boji můžu prohlásit, že se mi seznam úkolů povedlo během dneška a včerejška zredukovat na únosnou mez. Ve frontě pořád ještě něco visí – vždycky bude, ale snad přijdou volnější časy. LDAP se v Agropolu povedlo deploynout, chlapci se tam s ním teďka chlapí. Maildrop dopladěn a dostatečně přiohnut. Autoodpovídač vypadá, že autoodpovídá, tudíž si zákazníci můžou vklidu užívat dovolené. Pořešil jsem nešvar klasického postfix virtualu – doručovat zprávy dvakrát, pokud je název aliasu shodný se směrováním do mboxu stejného názvu v kombinaci s dalším alespoň jednou adresou, která je též virtuálně lokální. Maildropem. No, jak to tak čtu, moc srozumitelně jsem to nenapsal. Za další jmenujme snad jen: konface mod_rewrite pro jeden nejmenovaný hodně navštěvovaný server, instalace jednoho taktéž nejmenovaného a v budoucnu hodně navštěvováného webového serveru, špetka HTML, pár bash skriptů, drobátko Windows nativního programování, jeden rozfungovaný prehistorický notebook s Win98SE a pak už jenom miliony jiných drobných prkotinek.. Nebylo toho málo, ale už si přestanu stěžovat.

motto: Pětiletku splníme, i kdyby to mělo 10let trvat!

Celý víkend jsem se sbíral z páteční emociální erupce, kterou jsme měli s mým dnes již dlouholetým kamarádem, novým kolegou, spolupracovníkem a spolumajitelem firmičky, kterou se snažíme vznést do nebeských výšin. Následovala nerozchoditelná deprese, uronil jsem i slzu. Ideální čas na sebevraždu. Zalezl jsem do své jeskyně a celý víkend nevylezl mezi lidi; byl od nich oddělen digitálním prezervativem – Internetem. Vyhovovalo mi to. Bylo mi vyčteno, že mé ego přebíjí všechny okolo, musím mít vždy pravdu, utlačuji svými názory ostatní živé bytosti, nedávám prostor k diskuzi. Jsem nespolehlivý, můj styl práce je neuveřitelně špatný, jako člověk stojím za starou bačkoru a neplánuji. Koho by to z úst blízkého člověka nesejmulo. Měl jsem chuť se zakonzervovat a v životě už s nikým nepřijít do styku. Tím méně pohlavního.. Co to vlastně znamená: „plánovat“?

Hodně jsem o tom přemýšlel. Opět. Nebylo to totiž prvně co mi někdo na čelo nalepil nálepku „Diktátor“. Abych pravdu řekl, nic takového jsem si na sobě nikdy neuvědomoval. Pokaždé, když mi to někdo řekl, nevěřícně jsem kroutil hlavou a nechápal o čem ten člověk mluví. Na statistickou chybu už je to ale přece jenom mockrát tentýž názor. Nevím jak se k lidem chovat. Snažím se být přátelský, milý, pomáhat, podporovat, hladit po duši.. Nejsem zlý člověk ani monarcha.. Ano, když jsem unavený nebo ve stresu, na nikoho moc nemluvím, bývám podrážděný, úsečný a někdy i prudký. Nemyslím to zle. Nedá se to ovládat. Je to silnější než já. Stačilo by si všimnout toho obrovského nápisu na mém čele: „Teď nechci s nikým mluvit!“ Myslel jsem si ale, že ve chvílích, kdy je mi fajn, to všem vždycky v dostatečné míře vynahradím. Pak na oplátku poslouchám, že jsem žoviální a bodrý. Na palici.. Asi to souvisí s mým „extremismem“ – tvrzení jedné velmi blízké osoby.

Neumím mít konstatní náladu, je pravda, že co mi pamět sahá, tak poslední roky mě věci spíš serou, než že by mne těšily. Lví podíl na tom má nespokojenost v oblasti osobního života, kterou kompenzuji prací, z čehož vniká stres a únava. Nejde to zastavit. Když se zastavím, mám deprese ze světa, kde žiju. Jak z toho ven? Nemám zdání..

Protože nejsem zrovna „plochej a poddajnej“, spoustu lidí tím asi neskutečně dráždím. Myslím si, že většina lidí má ráda, když jejich názor je shledán správným a přijat. Někdo ho prosazuje míň, někdo víc. Asi by se neměl názor prosazovat vůbec? Měl by jenom zaznít? V ideálním světě ano. Když si o něčem myslím, že je to pravda, stojím si za tím. Pokud se spletu a dojde mi to, nahlas se omluvím. Neznám jinou strategii. Je tak málo času, lidi mívaj divný nápady a někdo musí rozhodnout, protože jinak bychom všechen čas trávili demokratickou diskuzí, která by nikam nevedla. Vůbec je vetšinou „mluvit“ dost neproduktivní záležitost. Neber to, milý čtenáři, jako že teď to na mě prasklo. Všimni si, kolik času se věnuje politickým diskuzím a jaká je následně praxe. Ti lidé, co nakonec rozhodnou, bývají nepopulární. Ale myslím si, že v tomhle jsem oproti jiným „decision makerům“ a „sebe-lobbistům“ celkem nula. Možná se pletu. Možná celý problém tkví prostě v tom, že se nevidím zvenku. Možná ti co mě kritizují – těch co to řeknou nahlas není mnoho a ostatní mají holt smůlu – na mě vidí svoje vlastní chyby – léčí si mindráky? Nedejbože by chtěli být jako já?

Rozhodně není snadné se mnou sdílet nějaký prostor. Bývá mě asi vážně „dost“. Nemyslím to zle. Nemám v úmyslu manipulovat. Alespoň ne vědomě. Kdo mi řekne pravdu? Kde se ji dozvím? Mám poslouchat všechny lidi okolo sebe, pomalu a celý život z těch střípků sestavovat obraz svého zevnějšku; toho co v zrcadle neuvidíte? Jak poznám komu se dá věřit? Že se nechce jenom zhojit? Nebo to není vůbec důležité? Jak může být člověk v tomhle paranoidním světě celistvý? Jedno vím jistě, budu dál sám sebou. To mi jde dobře.. Vy slabí a nicotní, co se nedokážete prosadit, máte prostě peška. Váš Diktátor

motto: Express yourself.. Be alone..

Včerejší příspěvek byl vyprovokován debatou s mým bývalým zaměstnavatelem. Dnes následuje pokračování v trochu jiném duchu, ale obé spolu souvisí.

Probrali jsme kde co. Od nových trendů a technologií po politiku. Mimo jiné jsem se ke svému úžasu například dozvěděl, že jedním z navrhovaných náhradníků na post ministra informatiky byl i pan Ivo Ludvík. Více zde. Ano, ten Ivo Ludvík, se kterým jsme vymýšleli webové stránky jeho společnosti, ten samý Ivo ludvík, v jehož kanceláři v Praze jsem půl dne konvertoval kontakty z nějakého realitního software, aby šly naroubovat do našeho CRM systému, a úplně ten samý Ivo Ludvík, kterému jsem snědl nemálo makových koláčků na pobočce v Táboře. Buď je tenhle svět menší než se zdá nebo je život pln zvláštních překvapení. Vůbec bych to tehdy do toho chlapa neřekl. Debata se stočila k „byznysu“..

Nemám rád marketingovou přetvářku – komerční lež.. Hru na manažery a úspěšné podnikatele, hru na image, „byznys“ tanečky a jiné podivínské DSW obchodnické rituály. Zvídaví nahlednou do výkladového slovníku na termíny suit, marketroid a také DSW. Na tom jsme se oba shodli. Nutno konstatovat, že toho času stojíme na opačných stranách barikády. Já prostě nemám rád strategii: naslibovat nemožné, umíme všechno a ono to nějak dopadne. Je krajně smutné, že se to dnes bere jako samozřejmost a kdo to nedělá nakonec nic nedělá. Nemám to rád kvůli tomu, že je potom na nás – těch bez kravaty a obleku, abychom sliby uvedly v praxi. Kdo zná, chápe. Někdy je to takřka nemožné. To se opravdu nedá dělat obchod „na férovku“? Patří lež k tradičním součástem obchodu? Nechci k téhle kastě patřit.

Cítím se být příslušníkem jiné kasty: říkám tomu „lidé od kompů“. Líbí se mi, že nám nezáleží na tom jak druhý vypadá, ale co umí. Nenosíme oblečení abychom byli „in“ a „cool“, ale aby nám prostě nebyla zima. To na nás stojí společnosti, na těch kterým „kravaťáci“ říkají „ajťák“, „sklepní programátor“, … To my jsme ten motor. Image neimage. IT oddělení společností mám proto rád. Vím jaké lidi tam potkám. Většinou si spolu rozumíme dřív než jsou vyřknuta první slova. Sdílíme totiž stejnou filozofii. Je nám dovoleno nosit pohodlné a ležérní oblečení. Tomu co děláme většinou nikdo nerozumí. Fascinující svět. Musím si znova postesknout, že původní význam slova hacker zmizel kdesi pod nánosem bahna.

motto: Doufám, že nebudu nikdy nucet nosit společenský skafandr, ve které i syčák vypadá seriózně

Osmělil jsem se dnes natolik (Velkopopovický Kozel 10°; cca 8ks), že Vám budu vyprávět o svém pojetí dnešního lidského světa.. Pracovně jsem tomu dal název: Lov na mamuta®.

Kdysi v dávných dobách fungovalo liststvo tak – alespoň v této podobě nám to bylo sunuto do hlav učitelkami dějepisu; já osobně jsa příliš mlád než abych to zažil na vlastní koži – že Člověk dlouho polehával a když dostal hlad, investoval nemalé úsilí do zbudování mamuto-pasti. Doufal, že do ní uloví statného a řádně zmasilého jedince, kterého nato bez skrupulí jal se sežerati a nic mu nechybělo. Poté, co se zasytil, oddával se zaslouženému odpočinku. Ano, jistá paralela s naším dnešním životem tu je, ale zároveň cítíte správně, že veškeré souvislosti s dnešním fungováním věcí přesně v tomto okamžiku končí.

Mým názorem jest, že „moderní“ Homo Sapiens se vydává na lov mamuta až příliš často. Chtělo by se vykřiknout: On a daily basis! Neodpočíváme, každodenním bojem o peníze (mamuta) sami sebe vyčerpáváme, soutěžíme o to, kdo víc a kdo dřív. Kdo „urve“ více zákazníků? Kdo zvítězí v „konkurenčním boji“? Kdo více vydělá? Co vlastně skutečně potřebujeme? Má to smysl? Nemá.

Kolikrát jste v poslední době usínali pod nebem plným hvězd? Kolikrát jste ráno namísto vlaku, tramvaje, autobusu či metra slyšeli ptactvo pět? Kolikrát jste se kdy v poslední době cítili součástí přírody a ne umělého světa naší civilizace? Kolikrát já v posledním týdnu odbyl někoho otřepanou frází: „Promiň, na tohle teď nemám čas.. Moc práce..“

Mám pocit, že s dnešním tempem nám to nemůže dlouho vydržet. Kdo vyhraje? Touha po hmotných statcích nebo naše tisícileté kořeny? Příroda jest všemocná čarodějka.. Buďto sami sebe svým spěcho-stresem zahubíme, nebo se přizpůsobíme: Homo Extremus Discofilus Amfetaminus Rapidus?

motto: rush@earth.universe / # halt