foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

Haaaa, nerad bych chválil dne před večerem, ale v noci si to snad můžu dovolit.

Instalace Postfix + Courier-IMAP + LDAP pro Agropol se posunula do použitelnější podoby: pošta jde poslat a vybrat – co víc chtít od poštovního serveru? Snad jim to udělá radost. S tím LDAPem jsem se dneska mořil neuveřitelně dlouho; snad celý prosluněný den a ještě notný kus černé noci až do půlnoci. Doufám, že odměna bude sladká. Určitě bude potřeba pořešit ještě relaying mezi ostatními poštovními servery, ale to vyžaduje pár rozhodnutí „co a jak“ na jejich straně, takže si od toho snad bude chvíli klid.

Na serveru se mi konečně povedlo rozběhat maildrop a poladit všechno tak, aby to pasovalo dohromady. Než jsem přišel na to, že jsem osel, chvíli to trvalo: Nechtělo to znát virtuální júzrstvo – nakonec jsem zjistil, že já trubka jsem si nezakompiloval podporu gdbm. Poučení pro příště: minimalismus ano, ale všeho s mírou. Slibuji si od něj podstatně větší možnosti filtrování a rozhazování pošty do různých složek (no vlastně: konečně nějaké) – např.: třídit mail konference, spam a jinou havěť do speciálních folderů. Jo a taky, že bych poslal do kopru AMaViS a filtroval spam a viry až skriptem maildropu. Zkusím asi DSPAM místo SpamAssassinu.

motto: Když se kácí les, lítaj’ třísky.

Poslední dobou trpím opět nepřekonatelným pocitem, že nic nestíhám. Valí se toho ze všech stran tolik, že by se z toho jeden zbláznil. No, možná i dva.. Ráno se mi nechce vstávat, chybí důvod. S prací rešení existuje: Jak člověk stárne, modifikuje svůj task-scheduler – viz priorita dogwash. Na pocit celkové zbytečnosti všeho počínání bohužel lék neznám. Třeba to taky časem přijde, ale obávám se, že v mém případě je to neostranitelná vada firmware.

Řešením by možná bylo pravidelně dobíjet baterky – všechno by najednou šlo lépe a radostněji. Člověk by si užil jaro, ale ono jaksi není s kým. Kamarádi jsou přece jen kamarádi – už se trochu okoukali a neustálá přítomnost mužského principu se brzy přejí. Ne že by s nimi tedy nebyla legrace, ale ženu by to chtělo: na výlety, cestování, rošťačiny, klukoviny i holkoviny. Ne tak ledajakou: tu Pravou! Když si člověk už už myslel, že ji našel, zjistil, že žil skoro třetinu života v náručí bludu, který se postupem času postupně rozplýval až se z ničeho nic rozplynul naposledy. No a úplně nejhorší na tom je, že si za to člověk může sám. On tomu věřil, pěstoval to v sobě, denně to tam vevnitř nosil a hýčkal, že? Sem tam tomu zasadil i nějakou tu smrtelnou ránu a koupil tomu nové botky. Njn.. Nicméně ve vztahu dvou lidí to je jaksi o dvou lidech, takže jistou dávku alibismu si s dovolením ponechám. Oblíbené: Co je příčina a co následek?

Medvěde Alčo, přiznávám že ne na všechny své činy jsem hrdý; mnohokrát jsem to pos*al a nechoval se vždycky úplně správně, ale jednu věc vím jistě: záleželo mi na Tobě jako na nikom jiném, miloval jsem Tě opravdu a upřímně a bláhově jsem si přál abys byla mojí ženou a matkou našich dětí..

Už je to skoro půl roku, jak dlouho bude ještě trvat než objevím někoho s kým se budeme cítit, že k sobě patříme? Že bych třeba příští jaro trávil namísto práce, klávesnice a hospody na nějakém půvabném místě a cítil zas’ ten krásný a nenahraditelný pocit, že na tomhle zatraceně velkym, studenym a za penězma se ženoucím světem nejsem sám? Budu si to přát asi pod Stromeček..

Dnes jsem si v našem radničním listě přečetl o oslavách 60. výročí konce 2. světové války a souvisejícím odměnováním válečných veteránů v naší rodné vísce. Nemám absolutně nic proti válečným hrdinům – bojovníkům za svobodu; bez nich bychom dozajista žili v jiném světě a snad ani nemá cenu příliš polemizovat jak moc by tento svět vypadal jinak. Nechci aby tento příspěvek vyzněl jako navážení se nebo zneuctívání kořenů naší dnešní svobody.

Jen mne napadlo zda-li si někdo vzpomene na nás – průkopníky digitální, informační a komunikační svobody u nás v ČR? Budovatele komunitních sítí, vývojáře open-source projektů a ostatní hrdiny moderní křemíkovo-elektronové doby. Bude nás někdo oslavovat za x desítek let stejně jako my dnes vzpomeneme na válečné veterány a oživíme zaprášené vzpomínky na válečné hrůzy? Vzpomene někdo na neohrožený zápas se Žlutým drakem a jemu podobnými utlačovateli? Nebo naše díla – vzhledem ke svému více či méně nehmotnému charakteru – upadnou v zapomnění?

motto: Fightin’ for peace is like fuckin’ for virginity..