Entropie
Uměle snižovat entropii (rozuměj: uklízet) bývá nezábavné, pracné a bolestivé. Aby ne když celý vesmír směřuje přesně opačným směrem. Někdy však člověk při této činnosti objeví věci, které považoval za nenávratně ztracené. A přesně tohle se mi stalo. Takové náhodné nálezy někdy zabolí i více než uklízení samo. Pointu máme za sebou, let’s talk ’bout details..
Je tomu zhruba rok a tři měsíce co jsem v Santiago de Chile dostal od kamarádky placičku španělské kapely La oreja de Van Gogh. To proto, že jsem se do ní v Chile zamiloval.. tedy do skladby Rosas. Takový pěkné čitelný španělský popík. Sladké, nenásilné a zvukově svůdné – zpěv. Ke stažení zde a kdo by si chtěl navíc začít pozpěvovat, nalezne text třeba zde. Nasdílení vzpomínek a pocitů – bez svolení interpreta a RIAA. Může se stát, že mě za to zavřou. Krást se nemá!
Poslouchal jsem ji dokola snad stokrát. Znovu a znovu. Málem mi vehnala slzy do očí. Bylo mi tam dobře. Dva měsíce bez běžných starostí, bez sexu (fakt!), bez hypotéky (tu jsem zaplatil v předstihu), bez práce (tu jsem hodil za hlavu), bez domova, beze stresu. Chodily mi zamilované SMSky od A, poznával jsem nové lidi, učil se nové jazyky, pozoroval s úžasem nové věci a zažíval nově intenzivní pocit svobody. Viva la América Sur! Obrazová dokumentace tuto.
Nemůžu se ubránit pocitu, že mne maminka vylodila na nesprávné planetě, do nesprávného vesmíru. Nic nefunguje jak bych si představoval a když začnu mít něco rád, přijdu o to. Fakt divný místo. Ubíjející. Těch dlouhých sedm let s A se okolo prohnalo jako stádo rozzuřených býků, jako když koukáte z okna jedoucího vlaku. Napáchalo to ve mně zřejmě více škod a nepořádků než jsem si vůbec ochoten připustit. Chybí mi. Strašně moc. Nesnesitelně, bolestivě, moooc. Byla to nejdůležitější co jsem znal. Byla všechno co jsem měl. Teď je to v hajzlu. Buřt na to, už bych ji stejně nevěřil. Vůbec nic. Důvěra vyčerpaná. Prostě došla. Mimozemské civilizace, kde jste? Kde jste když Vás člověk potřebuje? Ok, dám si ještě jeden Pangalaktický megacloumák a v tichém zoufalství budu vyčkávat stopa. Potřebuju zachránit..
Ne, nemám depku. Už jsem si zvyknul s tímhle žít. Je mi vlastně fajn. Večer jedeme na squash. Těším se, že se pěkně zapotím a vyženu duchy z hlavy. Sportem k duševní stabilitě!
motto: 42
This entry was posted on Pondělí, Červen 27th, 2005 at 12:34 and is filed under Deník. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.