Krevní skupina
Nakonec se včera spánek nekonal. Pracoval jsem durch die Nacht abych vymetl „kostlivce“ – projekt, který jsem v úkolfrontě (task-queue by asi znělo lépe, že?) tak dlouho posouval a odkládal hlouběji a dál, že se zákazník neudržel a pyskoval. Chodily mi e-maily se subjekty jako: „urgence“, „konečný výsledek?“, … Ukázalo se, že to nakonec nebyla taková trága jakou jsem očekával. Prostě jsem se naštval, zkáznil a zadaný úkol zdolal i bez lana, skob a cepínu. Práce přes noc: ticho, tma, klid a uchulibá hudba. Pak už jen zhurta mlátit do klávesnice, sochat, tvořit, brousit, drátovat, tvarovat, lepit, dolaďovat.. až je dílo dokonáno. Přijde nasazení do ostrého provozu – nezbývá než poslat fakturu a nabyté peníze utopit v hypotéce a takhle pořád dokola, dokolečka.
Noc jsem přečkal v celku a v klidu – necítil jsem únavu, cihla na plynu až za mnou rodící se kód poplandával. Když se probudila maminka, podivovala se proč nespím jako to dělávají ostatní lidé. Ta potřeba se nedá vysvětlit. Čas od času to miluju a nedokážu si to odepřít. Ze života sovy. Mám tyhle extremní sessions prostě v krvi – moje přirozenost. Dotažení do zdárného konce mi způsobuje pocity radosti. Problém nekončících nekonečných věcí: Udržet se v motivovaném stavu. Když se zahryznu a nic mne nevyrušuje, koncentrátor nepovolí do cílové rovinky. A navíc se mi líbí ten haluškoidní stav, když člověk dlouho nespí. Později přes den v těch polomrákotách a mikrospáncích plavu společností a cítím se vysoko nad věcí. Rebelie proti zaběhnutému systému. Různorodost a neopakovatelnost dnů. A i ta tmavá soustředěná samota má něco do sebe. Lov na mamuta.
Před sedmou jsem s bratrem posnídal.. guláš – dal jsem si do něj celou cibuli. Samozřejmě rozkrájenou na kostičky. Cibuli já rád.. Zasycen, vklouznul jsem do postýlky a shlédnul dokument s názvem „WTC – Anatomy of the collapse“. Přibližně dvakrát mi ztěžkla víka a s hlomozem zaklapla, ale jak naschvál mi vždycky nějaký dobrák zavolal a víka rozpáčil. Spalovač mrtvol se mi strefil do psychedelické nálady na výbornou. Bohužel jsem ho jen rozkoukal, neboť lehce okolo jedenácté jsme vyrazili na bowling do Ludmily. Z pěti her jsem dvakrát vyhrál, což mi udělalo radost. Cítil jsem se nezničitelně. Squash, celonoční intelektuální dřina, před sprchou za 15min diagnostikovaný a vyřešený problém s jedním file-serverem u zákazníka, bowling, odpolední šichta v Šikulovi.. a tak když jsem to všechno zapíchnul, šel jsem na jedno.
Říká se, že na světě existuje pár ušislyšných lží. Za všechny uvedu: „Jdeme na jedno..“ No jo, jako vždycky se to drobet protáhlo. Krevní skupina G10. Přetížení 12 – 13G. Nutno podotknout, že to bylo zaseknutí plodné. Filozofická moudra a postřehy ze mě padaly jako na běžícím pásu. Nu slyšte sami!
Těžko naladit moje vysílání, aplikuji frequence hopping.
Neexistuje cíl, pouze sinusoidní bloumání okolo rozpálené kaše se studenými lžičkami.
Muži mají pivostesk, ženy trpí pyjosteskem.
Ženy jsou nedeterministický systém.
Tězko se unmountnout z lůna chlastu. Device is busy.
Jsme ti kdož jsme, protože se měníme, nebo se jenom odkrýváme? Tím mám na mysli zda-li všechno v nás bylo dopředu vypáleno do ROMky a postupem času to pouze vyvěrá k povrchu – vědomí. Nebo máme firmware ve FlashROM a můžeme se za běhu měnit, reprogramovat, diassemblovat a debuggovat? Až na všechno vydělám, budu na Šumavě objímat stromy a s Becherovkou v kapse všechno pochopím. Hawk.
motto: Je lepší žít život obyčejně neobyčejný nebo neobyčejně obyčejný?
This entry was posted on Středa, Červen 29th, 2005 at 22:22 and is filed under Deník. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.