foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

Hah, chlapci z kapely mi neustále otloukají o hlavu, že mám zkusit psát texty pro naše hudební těleso. Pravda, za škopkem člověk v potu tváře nějakou tu roštěnou sem tam přiláká, ale co je to proti přímé promluvě k publiku? To budou, pánové, žně! Nutno poznamenat, že tlakařem největším tohoto hnutí mysli je pan W: Vářa Veliký. Mimochodem toho času štastně zadán, milé mlsné dámy.

Inu, definujme pravidla a dejme se do práce! Po počáteční kapelní domluvě jest peru textařově zapovězeno téma láska. Pravda, ženy jsou vhodný materiál, ale budeme na ně hledět z úhlů kolmých! Sic jsem za mladých zamilovaných let stvořil něco málo romantických rýmů na témata „utekla mi za jiným, já pláču“, „proč já jsem tak opuštěný“, „miloval bych, bylo-li by koho“, … Však tak dlouho je bedlivě schraňoval v šuplíku – čti adresáři, až smrtka s digitální hadro-kosou odnesla tyto prvopočátky do křemíkového nebe. Naštěstí.. Ok, tak dál: Formu ponecháme volnou, přizpůsobíme ji posléze dle reakcí publika. To je však dnes zvyklé přijmout lecjaký chlív, tudíž neočekávám pera drhel. Show no mercy!

Má milá rozmilá,
kde ses včera opila,
kde ses tak zřídila,
soví život, noční toulky,
mám o tebe strach.

Posluchač se teď mylně domnívá, že zvolna rozvíjející se děj bude o notně rozkalené a případně nevěrné ženě. Kdepak.

Hlavo má, zduněná!
Kraul, prsa, znak,
asi je to tak,
co tvoje touhy,
všude’s mi tu nablila.

Můžeme poskytnout prostor procítěnému recitativu nebo prostě jen další sloce.

Mlha houstne, břeh se ztrácí,
neplavci tonou, není to vodou.
Zlomená srdce špatně plavou,
nech to, hochu, projít hlavou!
Smysl mizí, co s tou krizí?

Mravokárný refrén

Kam jdeš, co děláš,
proč tím darem tolik mrháš?
Kde je břeh, kde je cíl,
hlavo má, kalivá?
…

Nakonec docela podařená hymna alkoholiků se zlomeným srcem, ne? Ok, příště si z toho už třeba nebudu dělat legraci.. Možná to začně nějak takhle.. Ale to je dočista jiná pohádka..

Sesmilnila’s, to je špína,
Bože dej, ať tě polkne hlína,
…

Pomůcky: Kofola, Rammstein, soví život, noční toulky, střízlivé pero, hec

motto: Wir haben Angst und sind allein, Gott weiss ich will kein Engel sein. Let me see you stripped!

Dostal jsem dnes ICQ Pašáků, že je ani nevyskládám do vitrínky. Moc a moc děkuji všem, kteří nalézají čas a chuť na přečtení. Že jim to přináší rozptýlení nebo dokonce i radost! Děkuji všem, kteří mne v tomto konání podporují! Jsem Vám vděčen za ohlas i milé slovo. Vězte, že mne toto plní zvláštním pocitem smysluplnosti. Je to činnost věru naplňující a nezbývá než doufat, že nám to vydrží a že Vás, milé čtenářstvo, ničím nenaseru.

motto: Finding rush

Letmý pohled, polibek, dotyk, pohlazení. Kolmý start. Krve pro mozek kvapem ubývá. Tlačí se dolů. Vehementně a _nedá_ se tomu bránit. Nepomáhá myslet na lesy, potůčky, louky, trávu, kozy, … Proč taky? Srdce tluče, dech se krátí. Centrum imaginace jede na plné obrátky. Hlavu ovládá pocit budoucí slasti. První fyzický kontakt, rty, terenní nerovnosti země nepoznané. Napětí vzrůstá a tělesná teplota ho lineárně následuje. Vůně, ta zásadní esence přitažlivosti mezi mužem a ženou. Blažené bažení. Pevné objetí, kontakt tělesných schránek. Tělo na tělo, kůže na kůži, maso na maso. Předehra nebo nebrzdit zvířecí pudy? Užívat si opojnost a nesmělost počátečního oťukávání, žhavení? Výzbroj žen je ohromující: hlas, podmanivé pohledy, ladné pohyby a křivky, křehkost.. Neexistuje obrana a cesta zpět.. Hladí, líbají, koušou, škrábou, povzdychávají, mačkají, sají..

Zasunutí. Neznámo kam. Do tmy, vlhka vzrušení, těsnosti tělesnosti spojení. Toliko zmiňovaná a opěvovaná mužská logika a racionalita rozpuštěna záplavou pocitů, hráze zdrženlivosti smeteny hormonální tsunami. Jindy směšná a monotónně působící činnost získává smysl. Nesmyslné se stává smyslným. Má to koule! Teda jak kdo. Já jo. Ona naštěstí ne. Yeeeaaah! Víc, blíž, hloubš, dál, co se do ní vejde..! Pomalu, něžně, zlehka, jakoby mimoděk.. Neurvale, pudově, agresivně, barbarsky, sobecky, nesobecky…

Je krásný je vidět jak se zakusujou do spodního rtu.. Je krásný vidět je nadržený, žadonící, tulící se.. Je krásný vidět je bezmocný, slabý, křičící.. Ne o pomoc, ale o další příval mužské síly a dominance. Je krásný dát jim pocit nadvlády, když vás drží v hrsti, vychutnávají a špičkou jazyka prozkoumávají ta nejcitlivější místa mužova těla, nechat je dělat co se jim zlíbí..

Exploze. Chvilková ztráta vědomí. Kdesi v dálce je slyšet slasti řev. Půlka informací potřebných pro stvoření nového života se o překot valí ven. Bláznivý bitrate. Pulz erupce zmítá celým tělem. Pocit prázdnoty střídá pocit vyprázdněnosti. Dostavuje se též pocit únavy. Na okamžik je života smysl na dosah ruky..

Zcela záměrně byl opomenut orgasmus ženin, jehož líčení přenechávám tímto ženám – osobám nejpovolanějším.

motto: Dosti však verbální masturbace! Zakousněmež něco mladého a šťavnatého masa!

Pomáhá mi vykecat se z osobních problémů, těžkostí a traumat, nutí mě se zamyslet nad sebou, lidmi a vůbec světem okolo.. exibicionismus, cvičení ve slohu, nevyléčitelná grafomanie, touha po hře se slovy, verbální hackerství, formulace myšlenek.. šíření názorů, víry a navíc má jasně psychoterapeutický účinek..

Letos údajně letí retro, inu i já přisypu něco málo zrn do mlýnku a zavzpomínám na „staré časy“. Události přechodu pálení čajodějnic ve svátek práce. Budeme si vyprávět pohádku o tisící a jednom bodavém klacíku, které posloužili coby potrava ohně, planoucího mezi skalami Srbska z noci 30. dubna na 1. května letošního roku, nám pro radost, rozptýlení i zahřátí. Obvykle jsem tuto noc trávíval s A. Třeba posledně se opila a dala průchod citům.. Vyprávěla mi, že mne miluje, že jiného chlapa nechce, že se mnou chce mít rodinu, děti, prožít zbytek života. Váleli jsme se na zahradě, líbal jsem ji pod rozkvetlým stromem, chtěla se se mnou milovat. Pak se pozvracela. Já se od té doby po deseti a více pivech, při vzpomínce na tenhle den a pravdu dnů dnešních, pozvracel už nespočetněkrát. Jindy jsem zase běžel s rozkvetlou větví jabloně z Mlazic na Brabčov, abych ji stihnul políbit do půlnoci a neuschla. To když se sbírala z těžké zamilovanosti do jednoho pražského floutka, takže by uschla někomu jinému. Půl roku na to milovala mě, pak dalšího, pak mě, … Fuck femmes fatales.. Dobrý důvod najít si pro tento večer vhodnějšího společníka..

Den předtím jsme koncertovali s kapelou v České Lípě a při cestovní konverzaci vozidlem směrem tam vyplynulo, že ani Vářovi se nechce promrhat tento posvátný večer se známými obličeji při popíjení veleznámých nápojů. Zprvu z legrace nás napadlo, že vyrazíme kamsi na výlet a noc strávíme v přírodě s civilizací daleko za horizontem. O to větší bylo Vářovo překvapení, když zjistil, že ho druhého dne od rána bílého uháním a ptám se kdyže to tedy vyrazíme.

Inu, místy to vypadalo, že výlet nebude, ale nakonec do dobře dopadlo a něco kol šesté jsme seděli v pohodlném vlaku, vezoucím nás k neznámým dálavám a vzrušujícím dobrodružstvím. Srbsko u Karlštejna bylo našim cílem. Vářa to tam znal, já už teďkonc též.

V tunel nic nestalo – všechno „é-ré-my“, vyhopsali jsme ze samohybu a dali se do pohybu. Jelikož jsme hoši drsní, naordinovali jsme si 8km trasu a vedeni turistickým značením dorazili na místo někdy kol sedmé-osmé. Povečeřeli jsme, popili, zahodili slovo kolem hudby a naší kapely. Vářu mírně znervózňovalo, že bude plno a my nebudeme mít kam hlavu složit. Tato obava se ukázala lichou, zřejmě dávali něco pěkného v Bedně. Prolezli jsme štoly, vyslechli něco málo trampských písní, rozbili stan – teda to Vářa; já jenom podával tyčky a sloužil coby držák – a rozdělali oheň – na tom mám zase lví podíl já, ale Vářa mocně kooperoval. A právě zde se blíží hlavní téma – pichlavé klacíky.

Existují totiž právě dvě sorty trampů. Jedna, která si palivo nachystá s předstihem za světla (měkáči) a pak ti, kdož shánějí topivo romanticky za svitu měsíce (drsňáci). Patříme k té druhé, sic polovina našeho teamu byla z Prahy a druhá z vesnice, obstáli jsme v této drsnosetové zkoušce s elegancí sobě vlastní. Klestí nahromaděno, klády nanošeny – sekera nebyla – přiloženo v kuse. S údy rozpíchanými šípkovým trním jali jsme se otevírat láhev vína, ze kterého se vyklubalo portské – pak že se nevyplatí honit melouchy – tohle bylo za opravu tiskárny. První mého života! Úžas jsme vyjádřili slovy začínajícími na h, p a v. Žvanilo se a popíjelo.. Plácalo páté přes deváté, do ohně hlědělo a mužsky beze slov hovořilo. Konverzace na úrovni, večer na jedničku, oheň dohoříval a na kutě chystalo se. Málem jsem Vářovi údajně zboural stan, takže jsem si jak-široký-tak-dlouhý ustlal pod širákem a probudil se až ráno, když sluníčko už pražilo..

Druhý den hlava bolela, to návalem nových informací. Sbalili jsme stan, dostali pojeb od ochranáře přírody, že bydlíme nad údolím a ne v něm a odebrali se pokračovat v našich započatých moderních životech..

motto: Až se bude psát rok 2006, až se všichni přestěhujem’ do obrovských měst..