foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

Když se dveře autobusu nach Prag se syčením zavřely, uvědomil jsem si, že nás čeká něco málo přes týden v cizí zemi. 14.7. – 22.7.2005 na Slovensku. Překrojení naší už tehdy tak malinkaté zemičky na ještě menší kousíčky bylo, dle mého názoru, zbytečné. Stejný pohled na věc se mnou kupodivu sdílelo i nemálo mladých Slováků. Nicméně k přechodu hranice, která dnes odděluje spíše dvě ekonomiky nežli odlišné mentality lidí, potřebujete cestovní doklad: občanský průkaz nebo pas. Naše výprava byla složena ze sub-teamu „Las Lolitas“ (něco mezi 1/3 a 1/4 dívčí skupiny Minerva) a jednoho zástupce skupiny Lykke Til! (to je přesně 1/6). Měl jsem trochu obavy jak bude naše soužití probíhat. Přece jen jsem byl se svým pohlavím v početní nevýhodě. Čas ale ukázal, že ženy nehodlají powerplay nikterak zneužít. Obavy, že nebudu smět prdět, krkat a mluvit sprostě, byly rychle vytlačeny zjištěním, že se můžu ještě lecčemus přiučit.

Prvotním cílem byl slovenský hudební festival Pohoda a já se až do přečtení programu v Reflexu domníval, že půjde o nějakou menší lokální akcičku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že jsme vyrazili na největší festival na Slovensku. Okometricky bych tipnul, že ani v Čechách, Moravě a Slezsku nemá podobná akce velikostně srovnatelného sourozence. Do Trenčína jsme dorazili lehce po půlnoci a náš plán na řešení problému s noclehem (po drobných neshodách; některé Lolitky byly prostě brzdy..) vykrystalizoval v obchůzku otevřených podniků s „rezavou vodou“ a následnou návštěvu non-stopu „U Býka“. Vizi probdělé noci nakonec zhatil Martin, který nás obětavě ubytoval ve svém příbytku. Druhý den po ránu přislo na ztopoření obydlí ve stanovém městečku. Později se mělo ukázat, že místo námi zvolené nebylo nejvhodnější kvůli nedalekému tuc-tuc stanu, kde za pravidelného tlukotu bucharu frčeli lidé na Kolesech do rána bílého. Název „Pohoda“ festivalu slušel a pravdou jest, že ho bylo možno slyšet nejčastěji a v nejroztodivnějších slovních spojeních. Všechno bylo zkrátka v pohodě. Lidé se měli rádi nezávisle na národnosti, barvě pleti, náboženském přesvědčení a délce penisu. Byli na sebe hodní, usmívali se a vůbec se k sobě měli. Kéž by tomu tak bylo po celý rok.

Hudba ozbrojených síl SR (SK) – No, taková dechovka..
Kollerband (CZ) – Lucie v novém, osobně mne to nenadchlo. Koller vždycky zpíval o ženách či drogách a ani tady se to nezměnilo.
Bratislava hot serenaders + Milan Lasica (SK) – Na půl ucha. Swing. Znělo to libě.
Asian Dub foundation (GB) – Pro basy se nedalo dýchat. Husté, nicméně jsem odešel na Kofolu.
Garbage (USA) – Prý headliner, já z toho nadšen nebyl. Přislo mi to obyčejné. Možná jsem špatně poslouchal.
Jaromír Nohavica (CZ) – Můj oblíbenec. Neviděl jsem ho, jen slyšel a bylo to pěkné.
100° (CZ) – Mají jeden pěkný jungle a pár dalších líbivých věcí. Zbytek není špatný, ale mohlo by to být lepší.
Umakart (CZ) – Taková pohodovka. Bubeník za těma kýblema skvěle plave.
Bow Wave (CZ) – Hip-hap-hop nemám moc rád, ale tihle hráli se živou kapelou a bylo to fakticky žraso!
Vec / Trosky (SK) – Údajně nejlepší slovenské hip-hap-hop těleso. Odešel jsem, nezaujalo mne to.
Pest (GB) – Tohle znělo hodně hustě. Určitě si seženu nějaký album k poslechu.
Nana Zorin (CZ) – Neznal jsem, ale moc se mi líbilo.
Tucan (SK) – Neuvěřitelnej underground. Dva kluci ve věku 13let. Jeden na violu, druhej na buben. Vskutku skvost festivalu!
Chiki liki tu-a (SK) – Jestli si dobře vzpomínám, příjemný reggae. Pak už ho bylo moc a já ho ve větších dávkách nevydejchávám stejně jako dechovku.
The Prodigy (GB) – Firestarter: klasika. Jinak bída. A to se Keith Flint dušoval jak moc jsou inovativní.
Klezmatics (USA) – V Ostravě viděno prvně. Prostě pěkný etno.
Ska2Tonics (SK) – Trocha ska nezabije ni mě. Ležel jsem na runwayi a opaloval se. Pohodička.
Sunshine (CZ) – Netuším, co se na nich lidem líbí. Přijde mi to (pod)průměrné.
Už jsme doma + CK Vocal (CZ) – Sborový zpěv, úderný big-beat. Mrazení v zádech, když se do toho opřeli. Tohle mi sedlo.
The Beat (GB) – Zase reggae. Už mi lezlo krkem. Kofola a Bažant to spravil.
Cafe Drechsler (A) – Tak tohle byl, přátelé, nářez jako prase. Brutál mazec ve složení ságo, basa, okleštěnej buben. Co ten chlap dělal s virblem, kopákem, hajtkou a rajdem, to se nevidí. Machři se šťávou.
Roni Size & Dynamite MC (GB) – Slyšel jsem už ze stanu. Asi nejinteligentnější drum’n'bass co jsem tam pozřel.

Jedna taková malá bonusová příhoda: Při potulování se po areálu festivalu, narazily Las Lolitas na Jakuba – zpěváka 100°. Byly z něj u vytržení. Zřejmě proto, že jim sdělil, že „maj fakt dobrej outfit“. Stejně tak u vytržení byla o několik málo chvil později i Srnina náušnice, ke které byl uvazaný balónek s heliem, za který výše uvedený zaškubal. Balónek spolu s naušnicí zmizel na nočním nebi a po tomto ušním artefaktu zbyly Srně pouze oči pro pláč a krvácející dírka v boltci. Za odměnu dostal od nás přízvisko „Utrh’ucho“.

Festival byl dvoudenní, což jsem kvitoval s povděkem; další den by mi už dozajista „lez’ ušima“. V neděli, když jsme se zvedli k odchodu do kempu, zůstal na louce stát osamělý jednomužný stan. Záhada všech záhad: a) Neviděli jsme nikoho, kdo by ho tam postavil. b) Nikdy jsme v něm nezahlédli nikoho nocovat. c) Nikdo si pro něj nepřisel. Prostě tam jen tak trpně stál – jako na hanbě; uvnitř louže a PETka minerálky. Kláře se schylovalo k porodu (není divu, já na Toi-toi taky nechodil), tudíž jsme kvapem opustili areál. Dorazivší do knajpy, potkali jsme partičku slovensky mluvících studentů v čele s anglicky hovořícím Angličanem. Po čase jsem se s ním dal do řeči a problafali jsme asi dvě hodinky o všem možném. Ten chlápek sjezdil půlku světa a vystřídal mraky zaměstnání, navíc měl smysl pro humor. Pochválil mi angličtinu. Zahřeje. V tomtéž podniku jsem hned první den objevil kombo Borovička – Vinea. Zprvu jsem kombinoval v poměru 0,5dl Borovička a 4,5dl Vinea. Později jsem přesedlal na 1:4. Ten nápoj mi dočista učaroval. Tak moc, že jsem ho v průběhu neděle vylohnil cca 10 kousků. Tamější pivo se vůbec nedá pít, tohle byla – spolu s hektolitry Kofoly – důstojná alternativa. Po zbytek dne se nic významnějšího nepřihodilo, do kempu jsme dorazili a já tam zrobil drobet vulgárního humbuku a pak se odebral na kutě. Spal jsem na čerstvém vzduchu za stanem. Ráno, když jsem procitnul (ve stanu), byla s Las Lolitas taková legrace, že jsem úplně zapomněl, že bych měl mít kocovinu jako slon. Holky chodily pařit do rozbřesku. Já chodil spát dříve, panžto se mi vysedávání po hospodách v brzku omrzelo. Dny jsme trávili porůznu, přečetl jsem dvě nedočtená čísla Reflexu a jeden F:lter. Čekal jsem, až se madam prochrupnou a budeme moci někam vyrazit. Jeden den to byla výprava na druhý konec ostrova (kemp byl na ostrově), která skončila fiaskem, páč jsme se špatně jukli do mapy a žili v domnění, že ostrov má cca 5km na délku. Po dvouhodinovém pochodu jsme to otočili a cestou zpět hlad chlácholili myšlenkami na guláš. Jindy jsme vyrazili do Zelené vody – rekreační areál alá pískovny v Čechách.

Celkové pocity ze Slovenska jsou pozitivní. Tamní s láskou a nostalgií vzpomínají na Československo. Zarazila mne cena mléka: Za krabici plnotučného jsem „vypláznul“ celých 30Sk. Pro představu: borovička stojí 17Sk. Jak praví Vářa: „Jo, jo, na Slovensku jsou mlíčný výrobky drahý jako kráva..“ Mám pocit, že znám polovinu obyvatel Trenčína. Každý den jsme se s někým novým seznámili a takřka vždy to byla sranda. Při jedné rozpravě za čepování Topvaru jsem se například dozvěděl zajímavou věc.

Hostinský: „Viete prečo bola konvalinka na federalnej tisícke?“
Já: „Nie, prečo?“
Hostinský: „Všetky meny sveta sú podložené zlatom, iba federálná bola podložená hovnom. Tak aby to tak nesmrdělo.“
Já: „Buhuehehe..“ <láme se v pase jako prase>

A navíc: Las Lolitas byly nadržené zhruba jako já, takže o narážky a průpovídky nouze rozhodně nebyla. Do toho ještě dráždivá konverzace s Irčou, která se z původně nevinného loučení zvrhla v celkem obstojnou soulož po telefonu. Byly to tvrdé a napjaté časy.

Bonusy: Las Lolitas vaří.., Hare Kršna, Lolitas #2, Lolitas #3, Mělník na barelu, rush u barelu, Kanónpyj, Ďáblův šepot, Rybička, Strom, Cudná Eva, Fusky, Blair Witch, Hlad

Nejlepší věci Vás potkají, když je nečekáte. Nepřivoláváte. Nevyhledáváte. Nežádáte. Když prostě jenom tak.. existujete. Ony si Vás pak najdou samy. Realita 12.7. – 14.7.2005.

Poprvé jsem ji viděl v Karlových Varech. Bondova spolužačka. Nemohl jsem si nevšimout její obnažené šíje. Nosí vlasy v culíku. Ten obraz mne začal pronásledovat dnem i nocí. Chtěl jsem zapomenout. Nešlo to. Kolik žen mě v poslední měsících zaujalo na dobu delší než krátkou? Mělo to snad něco znamenat. Žadonil jsem na Bondovi, aby ji napsal kde jsme a co děláme. Aby dorazila. Po návratu domů jsem jí poděkoval za příjemně strávené chvíle a že ji rád ještě někdy uvidím. Nebránila se! Vydal jsem se do Prahy. Původně jsem plánoval dorazit v podvečer a odjet posledním autobusem. Skorem mi vyčinila a nabídla nocleh ve spacáku jako revanš. Procházka po Chodově. Měl jsem kecy – nemám rád beton, ale ten krasnej les mě fakt dostal! Ukázala mi krásy okolí, skvěle se s ní povídalo. Autobus a I.P. Pavlova, prvně jsem okusil Mojito. Jenom podtrhlo beztak úžasný večer. Vyprávěla, ptala se, krásně se culila. Jelikož bylo už kolem půlnoci, začali nám všude ukazovat dveře. Co by člověk nechtěl, že? Autobusem dom a já se optal, kdeže mám tedy upadnout do mdlob. Gauč. Fajn. Ale já tu _nechci_ spát sám. A nespal jsem. Něha. Příjemnost. Bylo to takové romanticky nesmělé. Voní a pohladí až to mrazí. Asi by bývalo bylo rozumnější nejít spát v šest ráno. Čert to sper! Carpe diem!

Dalšího dne po ránu jsem se měl vrátit domů. Pracovat. Fuj! Rozhodl jsem se, že zůstanu. Zdálo se mi, že je ráda. Já byl též. Všem jsem vysvětlil, že nedorazím. Do důchodu se člověk ještě napracuje dosyta, že? Tvrdila, že neumí vařit. Lhala. Připravila chutnou krmi v podobě těstovin s masem a omáčkou. Snažil jsem se pomáhat, ale bylo mi to povoleno pouze v čase její nepřítomnosti v kuchyni; pak jsem byl sprostě odehnán. Chce se zabývat scénáristikou a já jí držím palce. Vrazila mi do rukou svoji povídku „Balón“. Z rodinného života, vyvedené dialogy. Musel jsem se smát. Manžel hodnej looser a manželka pěkná mrcha. Oklikou jsem se zeptal, zda-li je to její představa manželství. Negative. Zkušenosti z minula. Po obědě usnula a já myl nádobí. Nemyl jsem ho už roky. Vždycky jenom utíral ‘bo uklízel. Nechal jsem jí dřímat, ukradnul kabel a připojil notebook k Internetu ‘bych zhasil alespoň ty největší „hořáky“. Přišla mne obejmout a políbit za umyté nádobí. Za tuhle odměnu to příště klidně udělám znovu. Chlapa je třeba umět správně motivovat..

Vyrazili jsme opět v les, tentokráte jiným směrem. Kunratice. Wow! Je to skutečně malá ves. Domečky mi oblažily duši. Nesnáším paneláky. Odpoledne na sluníčku, vzduchu, s nalezeným tenisákem. Chvilkově jsem v sobě objevil sklony k fotbalismu. Doma pak vybuchlo šampaňské, nálada byla šumivá, elektrizující. Přituleni při tulení, zaklesnuti, hladící se. Chutnala mi. Tak hezky se kroutila a vzdychala. Jemně mne pocumlávala, je něžná. Milovali jsme se. Zastavit čas. Už nikam nechci. Chci stát a stát a stát..

Musel jsem domů. Stihnout za pět hodin pofackovat rozdělané věci, neboť na Slovensko jedeme ne zítra, ale dnes! Safriš. Stihnul jsem to, ale stres. Ani jsem neměl čas to nechat všechno v hlavě řádně doznít. Pak to přislo. Odjela do Kanady, chybí mi. Asi jsem se zamiloval. Taková kopa pocitů. Není mi to lhostejné jako jindy. Mám strach, cítím trochu úzkost. Co když se to rozbije? Nerozbije! Nechci! Na druhou stranu radost ze spřízněné duše. Líbí se mi co dělá a chce dělat. Je krásná, inteligentní.. Ženo, vrať se!

Poté, co jsem přežil pracovně-hektický čtvrtek, ten po návratu z KVarů, ten samý před odjezdem do Ostravy, jsme v pátek něco málo po poledni nasedli se Sašou do vozidla a vydali se na Moravu (lépe směr Slezsko) na Colours of Ostrava (8.7. – 10.7.2005). Ani jeden z nás netušil, že nás čeká sedm a půl hodinová cesta, při které se nestane ale _vůbec_ nic zajímavého. Samozřejmě nepočítám-li dvě vypité láhve Kofoly a deset přeposlouchaných CD rozličných žánrů. Vlastně to byla i velká výhoda. Se Sašou jsem se příliš neznali a cestou se vlastně prvně trochu víc poznávali. Cesta nazpět trvala „jen“ šest a půl hodiny a byla podobně akční, ovšem sycená Asian Dub Foundation. Domů jsme se, tuším, vrátili něco kolem třetí ráno.

Formulář na objednávku počasí jsme nejspíše vyplnili chybně, neboť celou cestu lilo jako z konve a situce se neměla zlepšit ani po zbytek víkendu. A taky se nezlepšila. Pravda, někdy se nám nebesa snažila vyjít vstříc, udělat radost a ve svém mokrém snažení drobet polevila, ale za chvilku jakoby zapomněla a počala zkrápět nanovo, s nesníženou intenzitou. Nenechali jsme se nalomit ni podlomit a když jsme večer dorazili, vybavili se lístky a svlažili hrdla Ostravarem, šli jsme provést recon celého prostoru. Při obchůzce vyšlo najevo, že nemá cenu stavět stan, neboť stanové městečko by lépe posloužilo coby aréna pro zápasy v blátě než prostor k přenocování. Spali jsme tedy ve Fabii a ten, kdož má tuto zkušenost za sebou, bude souhlasit, že to jde skutečně velmi ztuha. Nicméně jsme tuto obět na oltář festivalu položili a víc to neřešili. Další noc jsme však raději spočinuli v bahnitém tent-town.

K Ostravě mám silný citový vztah. Zvláště pak k Porubě, kde jsme kdysi dávno s jedním kamarádem strávili hezké chvíle, nocovali před kolibou, koupali se na Hlučíně a pěšmo došli přes noc z Ostravy do Opavy. Pochází z tama i jedna kamarádka, na kterou jsem natrefil v cyberspace a kterou toho času vídám jednou za „uherák“. Psali jsme si spolu staré dobré analogové dopisy. Kolik je to let? Šest? Sedm? Docela to letí.. Coby obdivovatel jazyka českého, chovám též úctu k tamní mluvě. Líbí se mi zvuk jejich projevu. Je to vítaná změna oproti naší Středočeské výslovnosti. Přijde mi to dost sexy.. Radost mi nezapomněla přivodit ani „La Ex“, to když si na mne v sobotní podvečer vzpomněla a napsala mi srdceryvnou SMSku. Ze služebního mobilu. Opil jsem. Musel jsem se opít. Nasralo mě to a rozstřelilo zároveň. Tak moc, že jsem ztratil peněženku s platební kartou a rozličnými doklady. Ztratil jsem se v tom velkém městě, opilý, smutný, zničený, zhrzený.. Našel jsem se a dorazil do stanu. Dodalo mi to sílu a nejspíš dolomilo poslední žbrdlinku. Vraťme se zpět k festivalu a kapelám, které nám deštivé dny zpříjemňovaly a blažily naše sluchová ústrojí.

The Klezmatics (USA)
Zagar (Maďarsko)
Enzo Avitabile & Bottari (Itálie)
Čechomor & Farlanders (Česká republika)
Trans-Global Underground (Velká Británie)
Gaia Mesiah (Česká republika)
Čankišou (Česká republika)
Traband (Česká republika)
Cocotte Minutte (Česká republika)
Děda Mládek Illegal Band (Česká republika)
Monkey Business (Česká republika)
Asian Dub Foundation (Velká Británie)

Víc názvů dohromady nedám, porůznu jsem povlávali a některé bandy slyšeli jen na půl ucha. Občas jsme to taky pěkně flákali a odskočili si na Ostravar, do Stodolní, na bagetu na míru, … Velké díky za tuto akci patří právě Sašovi, který mne na ni upozornil. Máme společnou lásku: Asian Dub Foundation. Jejich nové album Tank prostě žeru a nedá se s tím nic dělat. Sašo, díkys. Byl jsi super společníkem!

Delší dobu jsem tě, milý den94ku, nechal ležet ladem, nastal orby čas. Do zkypřené zeminy zaseji něco málo zrn pro bohatou úrodu. Vrácen z toulek a festivalů, touha podělit se o zážitky a nutkání tesat příběhy znak za znakem usadila mne do mého křesla před tuhle blikající hranatou věcičku. Mám rozepsáno od včera, však těžko se mi socializovalo zpět do virtuálního světa, který jsem před třemi týdny opustil. Byl jsem se tedy vyvenčit a ve dvě ráno se navrátil z mega-procházky Mělník – Střednice – Mělník. Tehdy už to s energií nebylo valné, čelo jsem otloukal o klávesnici. Však nyní se pohodlně usaďte, začínáme vyprávět..

Operace Knedlíček™ byla započata s Bondem, zpěvákem našeho hudebního tělesa a vůbec milým to pánem, který mě neustále zmiňuje ve svém blogu v mylném domnění, že se mu tím snad podaří změnit můj názor na svůj nový song Oranžová, jenž se snaží (prozatím marně) prolobbovat do našeho repertoáru. Vyrazili jsme si za kulturou na 40. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (3.7. – 6.7.2005). Pro barvitější obrázek doporučuji prostudování Bondova blogu.

Pominu-li skutečnost, že jsem byl donucen opustit pelech v hodinu, kdy mívám ještě půlnoc, nesla se cesta v poklidném duchu a všechno proběhlo jako když másla ukrajuje. Po procitnutí, které násilně obstaral hlučný „CALIBRUM 50 plus“, jsem pravda zapochyboval zda-li jsem ochoten podstupovat pro kulturu takových obětí. Nelenost nakonec zvítězila a dobře udělala, že mne z postele vykopala. Bootoval jsem celou cestu na nádraží, kde jsem se setkal s Bondem. Všichni snad umíme jezdit vlakem a jelikož jsem žádnou speciální fintu cestou neobjevil, nebudu to tedy pitvat. Ušetřené místo zaplácnu například touhle větou.. No, snad jen jedna rada: nekupujte si kartu Z unáhleně. Nadšeně jsme si každý jednu pořídili, abychom později zjistili, že nám bude platná jako mrtvému zimník, neboť skupinové slevy jsou poskytovány už od dvou osob. No nic, alespoň mi to na ní sluší. Lístky jsme si obstarali den předem, to snad kdyby si paní na pokladně po ránu vařila kafe či odskočila na toaletu v nepravý čas. Jelikož jsme chlapci světa znalí, dojeli jsme skutečně do Karlových Varů a předčasně vystupovali pouze dvakrát. Naneštěstí nám naši unáhlenost vždy někdo radou překazil, tudíž jsme nakonec dojeli v pořádku na místo určení a pěšky se dopravili do stanového městečka, kde jsme rozbili stan abychom v něm nakonec nespali, neboť jak praví Bond: „Přijeli jsme za hvězdami a hned první noc pod nimi spali.“

Následné rozkoukávání přineslo nepříjemné překvapení: Lupeny jest nutno rezervovat v předstihu a to nejlépe dva dny předem. Huh. Prima. Dneska máme neděli, což znamená, že první produkci shlédneme v útery a ve středu jedeme domů. Skvělé plátno. Naštěstí jsme byli zděšeni zbytečně, neboť stačilo s festival pasem vystát důlek před sálem v davu nám podobných (oficiální termín zní: „batůžkáři“ či „akreditace“) a když se na Vás usměje štěstí, místa neobsazená těmi „důležitějšími“ (novináři, porotci, kritici a jiná jim podobná verbež) zbyla na nás. Verbež zjevně dávala přednost rautům, neboť se nám nestalo, že bychom se na nějaký snímek neprotlačili. A kam že se nám to všude podařilo protlačit?

Va, vis et deviens (Jdi, žij a někým se staň): Osobně jsem měl za to, že Židé jsou tolerantní. Že je křivdy, které jim celý svět způsoboval a nadále způsobuje, změní v lepší a nebudou tolik trpět xenofobií. Tenhle film přesvědčoval diváka o přesném opaku. Zápletka by se dala popsat jako: představte si, že jste kaktus, zvyklý na své prostředí a pak Vás přesadí do jiného květináče.. Obšírnější popis by zabral příliš času, takže hurá do půjčovny nebo na Internet a opatřit si, protože to za to stojí!

Weltverbesserungsmassnahmen (Kroky k nápravě světa): Na téhle produkci jsme se ocitli úplnou náhodou poté, co jsme nebyli vpuštěni na Večerníčka. Ani v nejmenším jsme nelitovali. Byť promítáno v pokročilou hodinu – přesně o půlnoci – mohl jsem se smíchy potrhat. Absurdní dílko, kde autoři s vážnou vědeckou tváří řešili například dopravní zápcu tím, že učili řidiče „cítit“ kolonu vozidel jako organismus, který se pohybuje jako jeden celek. Nebo spořivost Lužických Srbů speciálními bankovkami, které se po uplynutí pevně stanovené doby samy znehodnotily; to aby peníze zůstaly v oběhu a nikdo chorobně nespořil. Nebo když dospělý člověk prošel speciálním školením a jeho zaměstnáním pak bylo zastupovat v rodině roli sourozence, to aby ubylo sobeckých jedináčků. Hlína!

The Confession (Zpověď) / Homecoming (Návrat domů): Americký nezávislý film o dopadu 11. září 2001 na ekonomiku a mentalitu obyvatel USA. Údajně. Více viz Bond, já už s tímto dílem ztratil času dost.

Bring me the head of Alfredo Garcia (Přineste mi hlavu Alfreda Garcii): Příjemná záležitost nabitá vedrem, tequilou a černým humorem. Nikdy předtím jsem neviděl žádný film Sama Peckinpaha, ale mám pocit, že díky tomuto snímku se stanu skalním fandou.

Shake Hands with the Devil: The Journey of Roméo Dallaire (Podat ruku ďáblovi): Kdo neviděl Hotel Rwanda, ten má domácí cvičení si tento opatřit a shlédnout. Nu a zmíněný dokument si zvědavec naordinuje jako zákusek. Oba rozebírají rwandskou genocidu roku 1994, krvavý střet uměle vytvořených „kmenů“ Tutsie a Hutu, postoj OSN a historické souvislosti. Předem upozorňuji, že to není romantická podívaná.

La vie avec mon pére (Můj život s otcem): Podobnost s Invazí barbarů? Nenechte se mýlit a shlédněte ho! Rozhodně stojí za to. Popisuje pouto otec-synové a rozvíjející se vztah syn-syn. Hlavní postava otce je silná a křehká zároveň. Tenhle film Vás rozpláče i rozesměje.

The Jacket (Svěrací kazajka): Nevím jakým zázrakem se Bondovi podařilo sehnat dva lístky těsně před začátkem představení, byl jsem totiž připraven, že kvůli enormnímu zájmu tenhle film propásneme. Všichni o něm mluvili jako o žádném jiném, ale já byl nakonec trochu zklamán. Vynikající nápad i zpracování neotřelé. Ale ty konce. Ach jo!

Celkově musím konstatovat, že jsem byl festivalem mile překvapen a přístí rok se tam rád podívám znova. Atmosféra velmi příjemná, soužití s panem Bondem neslo se v žertovném duchu a vůbec to není takový suchar jak by si jeden mohl myslet. Po večerech mezi čekáním na filmy jsme trénovali teamové psaní textů pro naši kapelu. Brainstorming nad pivem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Program byl naditý i doprovodnými akcemi, z nichž jsme navšívili koncerty kapel Tam-Tam Orchestra, mé oblíbené Gang-Ala-Basta a doposud mně neznámé Yellow Family. Všechna tělesa doporučuji samozřejmě k poslechu, neboť jedna skladba vydá za tisíc slov.

Malinkato jsem na Bonda žárlil, že znal skorem všechny ty „důležitější“. Je to dáno faktem, že je vystudovaný žurnalista a tudíž se po festivalu pohybovalo mnoho jemu podobných z novin, televize, ze školy, … Odpustil jsem mu teprve poté, co mne seznámil s Irenou. Byla s námi na koncertě Gang-Ala-Basta a mockrát v osvěžovně na polévce a klábosu. Po koncertě GAB s námi dokonce i hrdinně zmokla. Půjčil jsem jí spacák, ponožky, zásoboval horkou čokoládou a vůbec ji hýčkal. Pravila, že jsem gentleman a já odvětil, že poslední žijící. Kontrovala, že je fajn to vědět a že si to rozhodně zapamatuje. Tatínek mne učil, že máme ženy bránit, ochraňovat a hýčkat.. Bylo mi s ní tak zvláštně fajn, hezky se jakoby mimoděk tulila a vůbec byla roztomile ženská. Musel jsem na ní pořád myslet a vůbec mi nevadilo, že jsem spal na zemi přikryt ručníkem..

Who will stay up longer?
Me or him?
I’ m able to persist awaken for many many hours..
.. 24, 36, 48, 50hrs and even more
And him?
Sometimes just ten minutes
Sometimes even shorter period of time
Sometimes two hours
Sometimes a bit longer
And then I shaked him
He puked and went down
Down to the ground

WTF?

Hardware poem — by rush