Carlsbad s Bondem
Delší dobu jsem tě, milý den94ku, nechal ležet ladem, nastal orby čas. Do zkypřené zeminy zaseji něco málo zrn pro bohatou úrodu. Vrácen z toulek a festivalů, touha podělit se o zážitky a nutkání tesat příběhy znak za znakem usadila mne do mého křesla před tuhle blikající hranatou věcičku. Mám rozepsáno od včera, však těžko se mi socializovalo zpět do virtuálního světa, který jsem před třemi týdny opustil. Byl jsem se tedy vyvenčit a ve dvě ráno se navrátil z mega-procházky Mělník – Střednice – Mělník. Tehdy už to s energií nebylo valné, čelo jsem otloukal o klávesnici. Však nyní se pohodlně usaďte, začínáme vyprávět..
Operace Knedlíček™ byla započata s Bondem, zpěvákem našeho hudebního tělesa a vůbec milým to pánem, který mě neustále zmiňuje ve svém blogu v mylném domnění, že se mu tím snad podaří změnit můj názor na svůj nový song Oranžová, jenž se snaží (prozatím marně) prolobbovat do našeho repertoáru. Vyrazili jsme si za kulturou na 40. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (3.7. – 6.7.2005). Pro barvitější obrázek doporučuji prostudování Bondova blogu.
Pominu-li skutečnost, že jsem byl donucen opustit pelech v hodinu, kdy mívám ještě půlnoc, nesla se cesta v poklidném duchu a všechno proběhlo jako když másla ukrajuje. Po procitnutí, které násilně obstaral hlučný „CALIBRUM 50 plus“, jsem pravda zapochyboval zda-li jsem ochoten podstupovat pro kulturu takových obětí. Nelenost nakonec zvítězila a dobře udělala, že mne z postele vykopala. Bootoval jsem celou cestu na nádraží, kde jsem se setkal s Bondem. Všichni snad umíme jezdit vlakem a jelikož jsem žádnou speciální fintu cestou neobjevil, nebudu to tedy pitvat. Ušetřené místo zaplácnu například touhle větou.. No, snad jen jedna rada: nekupujte si kartu Z unáhleně. Nadšeně jsme si každý jednu pořídili, abychom později zjistili, že nám bude platná jako mrtvému zimník, neboť skupinové slevy jsou poskytovány už od dvou osob. No nic, alespoň mi to na ní sluší. Lístky jsme si obstarali den předem, to snad kdyby si paní na pokladně po ránu vařila kafe či odskočila na toaletu v nepravý čas. Jelikož jsme chlapci světa znalí, dojeli jsme skutečně do Karlových Varů a předčasně vystupovali pouze dvakrát. Naneštěstí nám naši unáhlenost vždy někdo radou překazil, tudíž jsme nakonec dojeli v pořádku na místo určení a pěšky se dopravili do stanového městečka, kde jsme rozbili stan abychom v něm nakonec nespali, neboť jak praví Bond: „Přijeli jsme za hvězdami a hned první noc pod nimi spali.“
Následné rozkoukávání přineslo nepříjemné překvapení: Lupeny jest nutno rezervovat v předstihu a to nejlépe dva dny předem. Huh. Prima. Dneska máme neděli, což znamená, že první produkci shlédneme v útery a ve středu jedeme domů. Skvělé plátno. Naštěstí jsme byli zděšeni zbytečně, neboť stačilo s festival pasem vystát důlek před sálem v davu nám podobných (oficiální termín zní: „batůžkáři“ či „akreditace“) a když se na Vás usměje štěstí, místa neobsazená těmi „důležitějšími“ (novináři, porotci, kritici a jiná jim podobná verbež) zbyla na nás. Verbež zjevně dávala přednost rautům, neboť se nám nestalo, že bychom se na nějaký snímek neprotlačili. A kam že se nám to všude podařilo protlačit?
Va, vis et deviens (Jdi, žij a někým se staň): Osobně jsem měl za to, že Židé jsou tolerantní. Že je křivdy, které jim celý svět způsoboval a nadále způsobuje, změní v lepší a nebudou tolik trpět xenofobií. Tenhle film přesvědčoval diváka o přesném opaku. Zápletka by se dala popsat jako: představte si, že jste kaktus, zvyklý na své prostředí a pak Vás přesadí do jiného květináče.. Obšírnější popis by zabral příliš času, takže hurá do půjčovny nebo na Internet a opatřit si, protože to za to stojí!
Weltverbesserungsmassnahmen (Kroky k nápravě světa): Na téhle produkci jsme se ocitli úplnou náhodou poté, co jsme nebyli vpuštěni na Večerníčka. Ani v nejmenším jsme nelitovali. Byť promítáno v pokročilou hodinu – přesně o půlnoci – mohl jsem se smíchy potrhat. Absurdní dílko, kde autoři s vážnou vědeckou tváří řešili například dopravní zápcu tím, že učili řidiče „cítit“ kolonu vozidel jako organismus, který se pohybuje jako jeden celek. Nebo spořivost Lužických Srbů speciálními bankovkami, které se po uplynutí pevně stanovené doby samy znehodnotily; to aby peníze zůstaly v oběhu a nikdo chorobně nespořil. Nebo když dospělý člověk prošel speciálním školením a jeho zaměstnáním pak bylo zastupovat v rodině roli sourozence, to aby ubylo sobeckých jedináčků. Hlína!
The Confession (Zpověď) / Homecoming (Návrat domů): Americký nezávislý film o dopadu 11. září 2001 na ekonomiku a mentalitu obyvatel USA. Údajně. Více viz Bond, já už s tímto dílem ztratil času dost.
Bring me the head of Alfredo Garcia (Přineste mi hlavu Alfreda Garcii): Příjemná záležitost nabitá vedrem, tequilou a černým humorem. Nikdy předtím jsem neviděl žádný film Sama Peckinpaha, ale mám pocit, že díky tomuto snímku se stanu skalním fandou.
Shake Hands with the Devil: The Journey of Roméo Dallaire (Podat ruku ďáblovi): Kdo neviděl Hotel Rwanda, ten má domácí cvičení si tento opatřit a shlédnout. Nu a zmíněný dokument si zvědavec naordinuje jako zákusek. Oba rozebírají rwandskou genocidu roku 1994, krvavý střet uměle vytvořených „kmenů“ Tutsie a Hutu, postoj OSN a historické souvislosti. Předem upozorňuji, že to není romantická podívaná.
La vie avec mon pére (Můj život s otcem): Podobnost s Invazí barbarů? Nenechte se mýlit a shlédněte ho! Rozhodně stojí za to. Popisuje pouto otec-synové a rozvíjející se vztah syn-syn. Hlavní postava otce je silná a křehká zároveň. Tenhle film Vás rozpláče i rozesměje.
The Jacket (Svěrací kazajka): Nevím jakým zázrakem se Bondovi podařilo sehnat dva lístky těsně před začátkem představení, byl jsem totiž připraven, že kvůli enormnímu zájmu tenhle film propásneme. Všichni o něm mluvili jako o žádném jiném, ale já byl nakonec trochu zklamán. Vynikající nápad i zpracování neotřelé. Ale ty konce. Ach jo!
Celkově musím konstatovat, že jsem byl festivalem mile překvapen a přístí rok se tam rád podívám znova. Atmosféra velmi příjemná, soužití s panem Bondem neslo se v žertovném duchu a vůbec to není takový suchar jak by si jeden mohl myslet. Po večerech mezi čekáním na filmy jsme trénovali teamové psaní textů pro naši kapelu. Brainstorming nad pivem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Program byl naditý i doprovodnými akcemi, z nichž jsme navšívili koncerty kapel Tam-Tam Orchestra, mé oblíbené Gang-Ala-Basta a doposud mně neznámé Yellow Family. Všechna tělesa doporučuji samozřejmě k poslechu, neboť jedna skladba vydá za tisíc slov.
Malinkato jsem na Bonda žárlil, že znal skorem všechny ty „důležitější“. Je to dáno faktem, že je vystudovaný žurnalista a tudíž se po festivalu pohybovalo mnoho jemu podobných z novin, televize, ze školy, … Odpustil jsem mu teprve poté, co mne seznámil s Irenou. Byla s námi na koncertě Gang-Ala-Basta a mockrát v osvěžovně na polévce a klábosu. Po koncertě GAB s námi dokonce i hrdinně zmokla. Půjčil jsem jí spacák, ponožky, zásoboval horkou čokoládou a vůbec ji hýčkal. Pravila, že jsem gentleman a já odvětil, že poslední žijící. Kontrovala, že je fajn to vědět a že si to rozhodně zapamatuje. Tatínek mne učil, že máme ženy bránit, ochraňovat a hýčkat.. Bylo mi s ní tak zvláštně fajn, hezky se jakoby mimoděk tulila a vůbec byla roztomile ženská. Musel jsem na ní pořád myslet a vůbec mi nevadilo, že jsem spal na zemi přikryt ručníkem..
This entry was posted on Sobota, Červenec 23rd, 2005 at 14:51 and is filed under Deník. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.