Fallin’ in love w/ Irene
Nejlepší věci Vás potkají, když je nečekáte. Nepřivoláváte. Nevyhledáváte. Nežádáte. Když prostě jenom tak.. existujete. Ony si Vás pak najdou samy. Realita 12.7. – 14.7.2005.
Poprvé jsem ji viděl v Karlových Varech. Bondova spolužačka. Nemohl jsem si nevšimout její obnažené šíje. Nosí vlasy v culíku. Ten obraz mne začal pronásledovat dnem i nocí. Chtěl jsem zapomenout. Nešlo to. Kolik žen mě v poslední měsících zaujalo na dobu delší než krátkou? Mělo to snad něco znamenat. Žadonil jsem na Bondovi, aby ji napsal kde jsme a co děláme. Aby dorazila. Po návratu domů jsem jí poděkoval za příjemně strávené chvíle a že ji rád ještě někdy uvidím. Nebránila se! Vydal jsem se do Prahy. Původně jsem plánoval dorazit v podvečer a odjet posledním autobusem. Skorem mi vyčinila a nabídla nocleh ve spacáku jako revanš. Procházka po Chodově. Měl jsem kecy – nemám rád beton, ale ten krasnej les mě fakt dostal! Ukázala mi krásy okolí, skvěle se s ní povídalo. Autobus a I.P. Pavlova, prvně jsem okusil Mojito. Jenom podtrhlo beztak úžasný večer. Vyprávěla, ptala se, krásně se culila. Jelikož bylo už kolem půlnoci, začali nám všude ukazovat dveře. Co by člověk nechtěl, že? Autobusem dom a já se optal, kdeže mám tedy upadnout do mdlob. Gauč. Fajn. Ale já tu _nechci_ spát sám. A nespal jsem. Něha. Příjemnost. Bylo to takové romanticky nesmělé. Voní a pohladí až to mrazí. Asi by bývalo bylo rozumnější nejít spát v šest ráno. Čert to sper! Carpe diem!
Dalšího dne po ránu jsem se měl vrátit domů. Pracovat. Fuj! Rozhodl jsem se, že zůstanu. Zdálo se mi, že je ráda. Já byl též. Všem jsem vysvětlil, že nedorazím. Do důchodu se člověk ještě napracuje dosyta, že? Tvrdila, že neumí vařit. Lhala. Připravila chutnou krmi v podobě těstovin s masem a omáčkou. Snažil jsem se pomáhat, ale bylo mi to povoleno pouze v čase její nepřítomnosti v kuchyni; pak jsem byl sprostě odehnán. Chce se zabývat scénáristikou a já jí držím palce. Vrazila mi do rukou svoji povídku „Balón“. Z rodinného života, vyvedené dialogy. Musel jsem se smát. Manžel hodnej looser a manželka pěkná mrcha. Oklikou jsem se zeptal, zda-li je to její představa manželství. Negative. Zkušenosti z minula. Po obědě usnula a já myl nádobí. Nemyl jsem ho už roky. Vždycky jenom utíral ‘bo uklízel. Nechal jsem jí dřímat, ukradnul kabel a připojil notebook k Internetu ‘bych zhasil alespoň ty největší „hořáky“. Přišla mne obejmout a políbit za umyté nádobí. Za tuhle odměnu to příště klidně udělám znovu. Chlapa je třeba umět správně motivovat..
Vyrazili jsme opět v les, tentokráte jiným směrem. Kunratice. Wow! Je to skutečně malá ves. Domečky mi oblažily duši. Nesnáším paneláky. Odpoledne na sluníčku, vzduchu, s nalezeným tenisákem. Chvilkově jsem v sobě objevil sklony k fotbalismu. Doma pak vybuchlo šampaňské, nálada byla šumivá, elektrizující. Přituleni při tulení, zaklesnuti, hladící se. Chutnala mi. Tak hezky se kroutila a vzdychala. Jemně mne pocumlávala, je něžná. Milovali jsme se. Zastavit čas. Už nikam nechci. Chci stát a stát a stát..
Musel jsem domů. Stihnout za pět hodin pofackovat rozdělané věci, neboť na Slovensko jedeme ne zítra, ale dnes! Safriš. Stihnul jsem to, ale stres. Ani jsem neměl čas to nechat všechno v hlavě řádně doznít. Pak to přislo. Odjela do Kanady, chybí mi. Asi jsem se zamiloval. Taková kopa pocitů. Není mi to lhostejné jako jindy. Mám strach, cítím trochu úzkost. Co když se to rozbije? Nerozbije! Nechci! Na druhou stranu radost ze spřízněné duše. Líbí se mi co dělá a chce dělat. Je krásná, inteligentní.. Ženo, vrať se! 
This entry was posted on Neděle, Červenec 24th, 2005 at 13:04 and is filed under Deník, Interna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.