Bod zlomu
Věci dozrávají do doby než přijde spouštěcí impuls: pomyslná poslední kapka.
Předkapkou bylo zjištění, že ředitel štětské střední školy, kde vedu hodiny Linuxu a snažím se do hlav studentů napěchovat i něco málo poznatků o hardware počítačů, volal mému kamárádovi, jenž právě dokončil VŠ a jest tím pádem vyzbrojen diplomem, s nabídkou práce. Již delší čas se pokouší sestavit homogenní učitelský sbor z řad vysokoškoláků – my s maturitou budeme nahrazeni. Nezávisle na zkušenostech, diplom rulez. Resistance is futile, you’ll be fired anyway. Nehledejte za tím prachy. Samozřejmě by mi to finančně nepomohlo, ale pravý důvod je jinde. Věnoval jsem vzdělávání národa 4 roky svého života pod taktovkou tohoto pána a očekával bych tedy od něj přímější jednání – zvláště pak v případě, kdy se na konci školního roku dušoval, že je vše v pořádku a dokud nepřijde zákon, že na středních školách nemají lidé bez vysokoškolského diplomu co pohledávat, budeme i nadále spolupracovat. Proti kamarádovi zhola nic nemám, projevil více taktu než sám šerif ústavu: zeptal se mne jak to plánuji do budoucna a jestli má tedy kývnout či nikoli. Měl jsem obrovitou chuť odejít. Po rozmluvě s kolegou, který tvrdí, že toto je tamější standardní zacházení se zaměstnanci a že ani on (též pouze středoškolák) si nedělá iluze o vlídném zacházení ze strany vedení, jsem se rozhodl setrvat a kamarád tedy nekývnul. Mám ho momentálně jako alibi pro urychlený odchod – nebudu mít alespoň výčitky s tím seknout ze dne na den, z hodiny na hodinu. Ruku na srdce: jsem neskutečně zvědav, kde sežene IT experta s diplomem, který bude učit na plný úvazek za učitelskou výplatu věci, které se mění každý den, neztratí kontakt s realitou a nebude ňouma. Tohle musí člověk dělat z lásky jako externista na pár hodin týdně.
Bylo to v neděli – dva dny po návratu ze Slovenka, den po podařené garden party „Ořech 2005″, pořádané mým bratrem u nás na zahradě (překvapivě pod ořešákem). Nu a tu poslední kapičku dodala moje mamka, navrátivší se domů z víkendu stráveného se svým přítelem (člověk by čekal, že bude pozitivně naladěná, že?), zjebala nás v rytmu valčíku na tři doby za (jak má ve zvyku) zcela nepodstatné věci. Konkrétně já dostal jebana, že jsem si namísto svojí karimatky na cesty sbalil její. Neviděli jsme se téměř tři neděle. Nikdy neuměla projevit cit a že nás má ráda a je na nás hrdá (zřejmě) projevuje naditou ledničkou.
Tahle směs pocitů vyvolala v mých duševních útrobách extrémně exkrementální nasrání. Rozhodl jsem se, že už to takhle dál nechci. Hlavou se mi od té doby honí řada věcí. Přijmout nabízenou práci na zajímavém projektu a tím pádem migrovat do Prahy. Obstarat si tam bydlení a zkusit společný život s Irčou. Nechat učení. Rezignovat na funkci člena rady v našem občanském sdružení MaSON. Přenechat organizaci SOSfestu jiným. A hlavně jak z toho guláše poskládat zpátky funkční skládanku, kdy neohrozím financování rodiny.
Opustit některé věci nebude lehké. Coby duchovní otec a zakladatel MaSONu mám k tomu projektu silný citový vztah. Dalo moc a moc práce vydupat ho ze země. Z ničeho. Zvláště v dobách kdy tomu nikdo nevěřil a sklízel jsem občasný posměch a byl označován za snílka prchavých nápadů. I já čas od času propadal skepsi. V potu tváře postavit první spoje, dohodnout co nejvýhodnější podmínky připojení na Internet, sehnat lidi, dělat komunikační katalyzátor, vydělat peníze na zařízení a pak čekat jestli se vložené úsilí a finance vrátí. A povedlo se. Naplnilo mne to hrdostí, že dokážu sny proměnit ve skutečnost. Dnes už to samozřejmě není jen moje zásluha. Je nás nepočítaně. Cítím, že je čas odejít a žezlo přenechat pokračovatelům. Moje mise „ukázat že to jde, když se chce“ se chýlí ke konci – potomek dospěl. Pějme píseň dokola, diktátor s vizí odchází. Podobně to vidím i s dalším dítkem – organizací mělnického hudebního festivalu SOS-fest. Blíží se nám čtvrtý ročník a mně se zdá, že jsem nalezl nástupce. LiPissku a Kájiku, už jsem to říkal loni, ale počítám, že příští rok je to na vás.
Minulý týden v pátek jsem se upsal Kooperativě k důchodovému pojištění. Na státní důchod coby živnostník z pochopitelných důvodů nevěřím. Ne že bych měl za to, že se dočkám důchodu, ale bude hezké případným ratolestem ponechat alespoň něco financí. Ve čtvrtek mne čeká zápis do autoškoly. Držte palce, půjdou-li věci hladce, bude ze mne motorista s řidičským oprávněním skupiny B. Zvažuji další studia. Tady to nebude tak jednoduché, neboť spousta věcí jest nenávratně zapomenuta a přijímací zkoušky bych momentálně nezdolal. Bude to vyžadovat odstranit nánosy prachu na závitech šedé kůry mozkové a vědomosti oživit. Prozatím to má prioritu dog-wash, ale trochu mne pravda mrzí, že všichni kamarádi okolo se stávají inženýry, bakaláři či jinými „titulníky“. Ne snad že bych bažil po delším jméně, ale zazdává se mi, že těch pár písmenek s tečkou je jednak „in“ a druhak vstupenkou do vyšších sfér. 
Někdy si připadám jako kapitán obrovité zaoceánské lodi, mašinfíra vlaku. Ty věci spolu mají jedno společné: rozjeté se špatně brzdí. Člověk ale buduje proto, aby bořil. Pro všechny případy mám stále záložní plán: Chile.
motto: I am prepared to go anywhere, provided it be forward. -David Livingstone
This entry was posted on Pondělí, Srpen 1st, 2005 at 05:15 and is filed under Deník, Interna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.