foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

Stalo se tomu tak včerejšího dne. Podroben lékařské prohlídce, majíc strach z výsledků, dostal jsem papír na hlavu a můžu se nyní směle věnovat studiu dopravních předpisů a kroucení volantem. Měl jsem větřík zejména z výsledků testů mého zrakového ústrojí – obával jsem se, že budu na test-tabulku valit bulvy marně. Velikost fontu se pohybovala od cca 64px do 8px. Pro OCR (Optical Character Recognition) na posledním řádečku jsem sice musel aktivovat funkci sub-pixel smoothing a uplatnit hodně fantazie, však nakonec se mi povedlo písmenka identifikovat se 100% úspěšností. Údajně je nepřečte skoro nikdo. Ulevilo se mi. Tlak 120/80. Výška 179cm (tady mě okradli, páč normálně měřím 184cm). Hmotnost 99kg. Barva stolice dobrá. Řípa! Nádhera! Razítko a několik kapek potu při zběsilém úprku do učebny. Jo, ještě bankomat: Vybráno 2500 korun českých na zálohu za kurz. Celková cena: 7900 Kč.

Na místě zakoupena kniha „Učebnice (nejen) pro autoškoly and Jak se stát a zůstat dobrým řidičem“ a ponor do studia zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Nafasoval jsem také první zkušební test, který jsem měl zkusmo vyplnit. Co jsem nevěděl a nedalo se vymyslet selským rozumem, dohledal jsem v učebnici a docela se mi to povedlo. Mám cíl: za dva měsíce být motorizován. Zároveň jsem si zakázal zlenivět (to se přihodilo některým kamarádům) a uzavřel interní dohodu, že budu vozidla užívat pouze v případech nezbytných. Zkrátka žádné bohapusté vození zadnice po Mělníku. Jsem hrdý na své vypracované a svalnaté nohy. Uahmmm.. Narcis.

Po autoškole jsem měl domluvenou schůzku s jedním známým ze štětské školy – obchodní jednání nad pivem mám rád. Domlouvali jsme možnosti záskoků jednoho za druhého v případě dovolených. O dvě hodiny později dorazil další kamarád. Poznal jsem ho přes ségru a už dávno jsme si padli do noty a taktu. Taky počítače, taky UNIX a taky pohodář. Měl trochu depku a chtěl prohodit pár slov, protože se ségrou chodí a ta ho momentálně trochu zlobí. Poskytnuto něco mužské útěchy. Piv nepočítaně, slov dvakrát tolik (možná i o trochu víc). V půl páté ráno pošťuchovačka na parkovišti před obchoďáky. Prý ho bolí rameno. Dost jsem si koledoval. Je o hlavu větší, ale taky „děsnej flegmouš“®. Cesta domů. Na kocovinu nebyl čas – namísto spánku cesta do Prahy – na otočku. Doinstaloval jsem nový server na jeden projekt a bylo potřeba restartovat bez placičky v mechanice. Taky jsem si myslel, že flashnu software do IPMI modulu, a ono.. ehm.. tam v tý bedně ještě nebyl.. Server pojmenován hammer.

btw: Ta blondýnka (kamarádka manželky kamaráda ze Štětí) se mi fakt moc líbila.. A to nejsem na blondýnky.

motto: Ženo, vrať se!

O té prazvláštnosti, která se udála v Mlýnci, jsem se dozvěděl vlastně náhodou od svého kamaráda. Nesleduji televizi, nečtu noviny. Jediným zdrojem informací ohledně společenského dění je pro mne týdeník Reflex a velmi sporadické juknutí na iDnes.cz. Témata, která nám média servítují mne nezajímají. Fascinuje mne svaté právo být „sociálním ignorantem“. Na novinách navíc nemám rád fakt, že aby bylo každý den o čem psát a mezi co umisťovat inzerci, probíhá v nich jakési postupné doiterovávání se k „pravdě“ (ironizováno záměrně). K televizi škoda slov. To by ale bylo z pohádky do pohádky..

Czech-Tek se mi už dávno zafixoval coby party s drobtem ilegality uvnitř. Nápad, oznámit místo konání teprva krátký čas před vypuknutím akce, mi přijde geniální a vzrušující zároveň. No, ono to vlastně ani jinak nejde, je-li pořádán tím osobitě živelným stylem: „musíme tam bejt dřív než fízlové“. Rozumím argumentům „technařů“ (jaká to šílená nálepka, což?), že chtějí prostor pro svoji „nezávislou“ sub-kulturu. Rozumím rozhořčení „dospělých“, že je třeba ctít zákony a není možné se jen tak sebrat, zabrat, uspořádat, hlučet, zmastit se, (uklidit) a odjet. Spoustě z nich by se navíc asi ulevilo, kdyby to alespoň mělo oficiálního organizátora. Nejnepochopitelnější pro ně totiž musí být fakt, že si to celé už dlouhé roky žije svým nezávisle sub-kulturním životem. Že by strach? Není komu nadávat a koho tahat po soudech? Připomíná mi to peer-to-peer sítě pro sdílení „čehokoli“ na Internetu. Nezastavitelné, nezničitelné, žijící a i po „pocuchání“ nadále životaschopné..

Je pravda, že rozhánět dav slzným plynem je metoda vpravdě účinná. Není se však čemu divit, když učastníky nasere. Ti pak vezmou klacek a jdou se bránit nebo prostě jenom hájit svůj názor. Že by zcela obyčejná a normální lidská reakce? V dnešní době, kdy není příliš mnoho cest jak „utavit“ přirozenou agresivitu, máme melu raz-dva. A ten dav okolo.. To ten nás povzbuzuje k věcem, kterých samostatně nejsme schopni.. Podotýkám, že „technaři“ mi nejsou o nic sympatičtější než příslušníci policie. Za nikoho, z těch co znám, bych nevstrčil úd do ohně, že zrovinka on nedržel v ruce klacek nebo kámen. Se spolužáky, co po střední rozšířili řady policie, jsem na tom podobně. S tím podstatným rozdílem, že je nevyzbrojila příroda, nýbrž MVČR..

Ve zkratce: Myslím, že policie by něměla jen tak mlátit lidi. Nemůže se pak divit, že jí nikdo nemá rád. „Technaři“ si na druhou stranu nemuseli vybudovat svoji image na bázi „kašleme na vás – teď se bavíme my“. Z přístupu obou stran těžko vzejde respekt jednoho ke druhému a těch ostatních k nim. Hudební festivaly mám rád a sám je s vervou navštěvuji. Bordel je na nich k vidění taktéž a lidi se tam chovaj jako prasata zrovna tak. O drogách nemluvě. Rozdíl je, že plácek na konání je vždy řádně pronajat a akce mívá delší tradici na jednom místě, tudíž si místní už ani nestěžují. Desetitisíce lidí navíc příjemně oživí ekonomiku těchto (většinou menších) měst a tak domorodci mají ještě o jeden důvod k remcání méně. Jenže takhle Czech-Tek dělat nemožno, neboť by ztratil na svou pracně budovanou image. Nejezdí tam lidé hlavně kvůli tomu, že se každý rok něco semele a je to v podstatě regulérní adrenalinový sport? A právě kvůli této auře vzrušující ilegality a drog s tím má nejspíš veřejnost každoročně problém. Více infa třeba zde a zde – těžko vědět komu věřit; nabito emocemi a účelovou lží. Nejlépe být příště „u toho“.

Fakt je, že po tomhle ročníku se něco změní. Buďto naše legislativa – po vzoru ostatních zemí – nebo společenský názor na tyhle letní party. Co je tak asi pravděpodobnější? Ještěže nikdo nepřikvačil vodními děly rozehnat LhotkaFest, kde jsme dneska s klukama hráli.

Tento příspěvek se ponese ve vulgárním duchu, bude kousavý a pochopitelný zřejmě jen pro úzkou skupinku obyvatelstva. Pokud se nevyžíváte ve slovní kopané, s klidem v duši jej můžete přeskočit. Ostatní nechť se prosím připoutají, začínáme.

Chtěla bys komunikovat, viď? Budiž! Odklopíme pěkně žumpy víko a všechny ty sračky co si tam léta střádám, odveze tenhle hovnocuc. Dlouho jsem přemýšlel zda-li zveřejnit či nikoliv. Konečné rozhodnutí jest: dám si to sem. To proto abych už nikdy nezapomněl jak moc a proč jsem na tebe byl nasranej. Trigger celý týhle erupce je totiž tenhle tvůj výplod..

Vis co je skoda? Ze jsme pro sebe oba duleziti a blizci a pritom nedokazeme najit spolecnou rec. Jsi cast me, to jinak nejde. Treba to jednou pujde medvede…

Zmastil jsem se kvůli tomu v Ostravě jak malej kluk. To oslovení „medvede“ totiž kdysi dávno mívalo citovej podtext; znamenávalo: „mám tě ráda“. Myslím tím lásku mezi ženskou a chlapem. (Nechci se mejlit, ale nemáš ty teďka náhodou něco s Pavolem? Asi bys mu to měla říct, dal by ti pár facek.) Dostalo mě to na kolena a to přesně naposled. Od tý doby to se mnou už nic nedělá. Buhehe.. Podstatnej rozdíl mezi náma dvěma bude nejspíš ten, že já si už ani za mák nemyslim, že jsme si blízcí a že seš pro mne důležitá. Už si dokonce ani nemyslim, že sex s tebou byl nepřekonatelnej. A ke všemu si myslim, žes nebyla tak obdivuhodná ve všech směrech jak jsem se dřívávějc domníval. A celkem betonově vim, že jsem byl pěknej vůl, že jsem z tebe byl tak posranej. A dělal ti čuráčka. Nicméně když jsem ráno zjistil, že žiju a že to tajemný neznámý číslo je tvůj zbrusu novej služebák[!!], kontroval jsem tímto..

Zkurvila’s mi naladu. Kdyz jsme pro tebe tak dulezitej, proc nejses se mnou? Proc vedle mne neusinas a neprobouzis se? Proc sukas s jinym? Proc ja musim mrdat jiny? Proc musim zit zivot bez tebe? No, proc? Aby byla legrace, vid? Prestan mi psat ty preslazeny kecy. Nejsem tvuj kamarad.

Prosebně a pokorně jsem vyrazil do boje za klid ještě jednou o den později..

Jestli jsem pro tebe tak dulezitej, nepis mi a nech me bejt. Nebo se z toho nikdy nevyhrabu. Stejne se mnou nebudes. Dik. btw: You’ll be foobared!

Ve skrytu duše jsem doufal, že nebude následovat žádná odpověď. Nakonec dorazilo politicky korektní prohlášení mluvčího ministerstva zahraničních věcí Republic of Straka.

Moje umysly nejsou rozhodit te, to vis. Nejradsi budu byla,az budes stastny a mi se budeme moci vidat. Btw: Osetreni vyjimky ti nic nezmeni na faktu, ze existuje

Nevim jaký jsou tvý úmysly. Ze zkušenosti tuším, že dost nekalý. Hmm, z hlediska konstrukce aplikací bych si dovolil tvrdit, že pokud na vyjímku zavčasu pomyslíme, jsme schopni ji ošetřit a přestane nás trápit. Vidíš paralelu? Já ano. Ale přiznávám, že na druhou část reakce mi intelektuální potenciál nestačil – uniklo mi něco nebo to byl vážně padesátiosmi znakovej non-sense? Kdybys tak tušila jak asexuální jsou „gramatyckí“ chyby. Tahle navíc cosi prozrazuje. Nasadil jsem tedy jízlivější tón a smlsnul si..

Skoda slov. Never, ale nemam zajem te vidat. Ani za rok, ani za deset. Je prilis pozde. Nasledky jsou jenom tvoje. btw: „my“ se pise s „y“. Sobce!

Tez ti preji, ‘bys byla stastna a nemusela o tom neustale nahlas presvedcovat sve okoli. Jednou to vsechno pochopis. Skoda, ze tak pozde. Hodne uspechu! m

Na to se nedá neodpovědět, že?

Jsem rada, ze komunikujem. Diky za prani ke stesti. Ackoliv ke stesti je potreba i nestesti Jen nevim, kdes vzal dojem ze mam potrebu o stesti presvedcovat?

Oh, seš prostě studnice životní moudrosti. Vždycky jsem zbožňoval ty naučený fráze. Prozradíš zdroj?

Kde jsem vzal dojem? Budeš se asi divit, ale od tvých vlastních – dříve velmi blízkých – kamarádek, o které jsem ti s láskou pečoval poté, co ses na ně (pro práci a vidinu prince na bílém hřebci) vysrala.

Dovol abych ti vysvětlil proč už si o tebe – kdybys nějakou nešťastnou shodou náhod metamorfovala ve stojánek – ani neopřu kolo.

Nemám rád lidi, který názory měněj podle nálady. Když jednou někomu tvrdim, že je můj chlap a že ho miluju, těžko mu za měsíc budu tvrdit, že je jenom kamarád, abych mu mohla za další měsíc znova tvrdit, jak ho šíleně miluju. Pořád dokola. Kolikrát jsem tohle musel ustát?

Nemám rád lidi, který řikaj, že mě maj rádi a když přijde na lámání chleba, nepostavěj se za mě. Na mysli mi vytanula vzpomínka na tu grilovačku u Druidů na zahrádce. Všechny ženský do jedný se po tý nejvypjatější chvilce vašeho siláckého ženského rozhovoru své drahé polovičky zastaly. Tys dloubala dál. Za odměnu jsem si tě směl potom domu odvléct vožralou, poblitou, ve dvě ráno tě sprchovat, s něhou pečovat o tu trosku co z tebe zbyla a mít o tebe celou noc strach. Kdyby to bylo prvně.

Nemám rád lidi bez vlastního názoru. Potom, co jsem se sblížil s Kačenkou, jsem konečně zjistil odkud se berou všechny tvoje rozumy, názory a styl přemejšlení. Budeš se divit, ale už před léty jsem měl pravdu, když jsem ti říkal, že jí kopíruješ.

Nemám rád lidi, co se mnou chtěj kamarádit pro svůj vlastní prospěch. Kamarádi jsou lidi, co jsou nablízku, dělaj s tebou kraviny, trávěj s tebou čas. Nespustěj z tebe oči, pomáhaj ti, když ti neni fajn. Občas někam zmizej, ale nevykašlou se na tebe. Neřikaj, ze nemaj čas, když ti teče do bot. Jste si přínosný navzájem. Co z tohodle seš ty? Kdes byla vždycky když jsem tě potřeboval? Třeba když mi umřel táta? Nevzpomínám si, že bys byla nablízku. Tehdá’s šoustala s Vasilem? Nebo když jsi v zápalu slepé blbosti odkvačila za Fismenem a pak jsi mi, ty zamilovaná náno, bulela na rameni jak hrozně moc ti ublížil. Chuděro. A víš jak to, kurva drát, ubližovalo mně? A co když jsem byl nasranej na práci? To ti bylo taky jedno, viď? Místo domácí pohody věčný kritiky všeho. Kdo by z tebe nechlastal. Jediný pro tebe důležitý bylo, abych ti napsal soft pro AVE. A kde je mu dneska konec? A kolik to stálo času? A co za to? Místo respektu blbý kecy. Celou dobu vlastně jenom kupa blbejch keců. Jasný, bylo asi fajn bejt se mnou „kamarád“: Když jsi měla depku, pomohl jsem ti. Mindráček? (Jo, třeba tvoje věčný témata jako „velká prdel“ nebo „gigantický“ stydký pysky. Vzpomínáš?) Jistě, vybrečíme se mu na rameni. Seřveme ho. Vylejeme si na něm vztek. Prázdná lednička, protože jsem socka? Není problém, kamarád zařídí. Jo, na počítače se taky mocně nadávalo, viď? Ale Internetu do bytečku se ti zachtělo, že? Hlavně, že lízt po střechách a budovat síť byla kravina. Jenom přeju Pavolovi, aby toho z týhle škatulky s tebou zažil míň než desetinu. Jinak by ti totiž utek’ za jinou.

A víš co mě úplně dožralo? Že jsem byl rok naštvanej na Kačenku zbytečně a jenom kvůli tobě! Pamatuješ tehdá v Piraně? Mylně jsem se domníval, že se Kačenka snaží dělat dohazovače z vlastní vůle. Ty sis o to dokonce sama řekla! A pak jsi mi doma do očí lhala, že ty nic, že ty muzikant!

O tom Silvestru v Paříži už vůbec. To byla vychcanost největší. Doma nic neřekneme. Snad aby na nás něco neprasklo? Na otázku jestli zatloukáme, protože chceme mít možnost se medvěda rychle zbavit, odpovíme že nikoliv! No a čtrnáct dní na to se s ním rozejdeme se slovy, že potřebujeme chlapa, kterej si na nás nebude vylejvat svoje mindráky. Dobře, že se to všechno stalo, nasralo mě to do dnešní podoby. Bez toho bych se s tebou plácal v kolečku asi ještě dlouho.

Víš, děkuju ti za knížku „Čtyři dohody“. Všechny’s je porušila. Stejně tak jsi mě vždycky učila, že kritizujeme-li někoho, mluvíme hlavně o sobě. Asi proto tvoje všeudypřítomná „konstruktivní kritika“. S odstupem času si myslim, že za to nemůžeš. Ty seš prostě jenom sociální idiot.

Ať jsem ti kdy proved’ co jsem proved’, vrátila’s mi to se sakra velkejma úrokama a jsem oproti tobě v zákulisní politice naprostej hovnař. Teď si v klidu žij svůj úžasně pozitivní život plnej nevšedních zážitků a perfektních bezproblémovejch vztahů a už se nikdy neser do mýho. I kdyby ses na Václaváku vysrala Václavovi do helmy a pak v ní dělala stojku, nepromluvim s tebou už ani slovo. Musel bych si sám sebe přestat vážit. A já se narozdíl od tebe mám rád.

upozornění: Pakliže mne ještě jednou jakýmkoli způsobem kontaktuješ, ten tvůj pyskatej mindrák tady zveřejním.

Věci dozrávají do doby než přijde spouštěcí impuls: pomyslná poslední kapka.

Předkapkou bylo zjištění, že ředitel štětské střední školy, kde vedu hodiny Linuxu a snažím se do hlav studentů napěchovat i něco málo poznatků o hardware počítačů, volal mému kamárádovi, jenž právě dokončil VŠ a jest tím pádem vyzbrojen diplomem, s nabídkou práce. Již delší čas se pokouší sestavit homogenní učitelský sbor z řad vysokoškoláků – my s maturitou budeme nahrazeni. Nezávisle na zkušenostech, diplom rulez. Resistance is futile, you’ll be fired anyway. Nehledejte za tím prachy. Samozřejmě by mi to finančně nepomohlo, ale pravý důvod je jinde. Věnoval jsem vzdělávání národa 4 roky svého života pod taktovkou tohoto pána a očekával bych tedy od něj přímější jednání – zvláště pak v případě, kdy se na konci školního roku dušoval, že je vše v pořádku a dokud nepřijde zákon, že na středních školách nemají lidé bez vysokoškolského diplomu co pohledávat, budeme i nadále spolupracovat. Proti kamarádovi zhola nic nemám, projevil více taktu než sám šerif ústavu: zeptal se mne jak to plánuji do budoucna a jestli má tedy kývnout či nikoli. Měl jsem obrovitou chuť odejít. Po rozmluvě s kolegou, který tvrdí, že toto je tamější standardní zacházení se zaměstnanci a že ani on (též pouze středoškolák) si nedělá iluze o vlídném zacházení ze strany vedení, jsem se rozhodl setrvat a kamarád tedy nekývnul. Mám ho momentálně jako alibi pro urychlený odchod – nebudu mít alespoň výčitky s tím seknout ze dne na den, z hodiny na hodinu. Ruku na srdce: jsem neskutečně zvědav, kde sežene IT experta s diplomem, který bude učit na plný úvazek za učitelskou výplatu věci, které se mění každý den, neztratí kontakt s realitou a nebude ňouma. Tohle musí člověk dělat z lásky jako externista na pár hodin týdně.

Bylo to v neděli – dva dny po návratu ze Slovenka, den po podařené garden party „Ořech 2005″, pořádané mým bratrem u nás na zahradě (překvapivě pod ořešákem). Nu a tu poslední kapičku dodala moje mamka, navrátivší se domů z víkendu stráveného se svým přítelem (člověk by čekal, že bude pozitivně naladěná, že?), zjebala nás v rytmu valčíku na tři doby za (jak má ve zvyku) zcela nepodstatné věci. Konkrétně já dostal jebana, že jsem si namísto svojí karimatky na cesty sbalil její. Neviděli jsme se téměř tři neděle. Nikdy neuměla projevit cit a že nás má ráda a je na nás hrdá (zřejmě) projevuje naditou ledničkou.

Tahle směs pocitů vyvolala v mých duševních útrobách extrémně exkrementální nasrání. Rozhodl jsem se, že už to takhle dál nechci. Hlavou se mi od té doby honí řada věcí. Přijmout nabízenou práci na zajímavém projektu a tím pádem migrovat do Prahy. Obstarat si tam bydlení a zkusit společný život s Irčou. Nechat učení. Rezignovat na funkci člena rady v našem občanském sdružení MaSON. Přenechat organizaci SOSfestu jiným. A hlavně jak z toho guláše poskládat zpátky funkční skládanku, kdy neohrozím financování rodiny.

Opustit některé věci nebude lehké. Coby duchovní otec a zakladatel MaSONu mám k tomu projektu silný citový vztah. Dalo moc a moc práce vydupat ho ze země. Z ničeho. Zvláště v dobách kdy tomu nikdo nevěřil a sklízel jsem občasný posměch a byl označován za snílka prchavých nápadů. I já čas od času propadal skepsi. V potu tváře postavit první spoje, dohodnout co nejvýhodnější podmínky připojení na Internet, sehnat lidi, dělat komunikační katalyzátor, vydělat peníze na zařízení a pak čekat jestli se vložené úsilí a finance vrátí. A povedlo se. Naplnilo mne to hrdostí, že dokážu sny proměnit ve skutečnost. Dnes už to samozřejmě není jen moje zásluha. Je nás nepočítaně. Cítím, že je čas odejít a žezlo přenechat pokračovatelům. Moje mise „ukázat že to jde, když se chce“ se chýlí ke konci – potomek dospěl. Pějme píseň dokola, diktátor s vizí odchází. Podobně to vidím i s dalším dítkem – organizací mělnického hudebního festivalu SOS-fest. Blíží se nám čtvrtý ročník a mně se zdá, že jsem nalezl nástupce. LiPissku a Kájiku, už jsem to říkal loni, ale počítám, že příští rok je to na vás.

Minulý týden v pátek jsem se upsal Kooperativě k důchodovému pojištění. Na státní důchod coby živnostník z pochopitelných důvodů nevěřím. Ne že bych měl za to, že se dočkám důchodu, ale bude hezké případným ratolestem ponechat alespoň něco financí. Ve čtvrtek mne čeká zápis do autoškoly. Držte palce, půjdou-li věci hladce, bude ze mne motorista s řidičským oprávněním skupiny B. Zvažuji další studia. Tady to nebude tak jednoduché, neboť spousta věcí jest nenávratně zapomenuta a přijímací zkoušky bych momentálně nezdolal. Bude to vyžadovat odstranit nánosy prachu na závitech šedé kůry mozkové a vědomosti oživit. Prozatím to má prioritu dog-wash, ale trochu mne pravda mrzí, že všichni kamarádi okolo se stávají inženýry, bakaláři či jinými „titulníky“. Ne snad že bych bažil po delším jméně, ale zazdává se mi, že těch pár písmenek s tečkou je jednak „in“ a druhak vstupenkou do vyšších sfér.

Někdy si připadám jako kapitán obrovité zaoceánské lodi, mašinfíra vlaku. Ty věci spolu mají jedno společné: rozjeté se špatně brzdí. Člověk ale buduje proto, aby bořil. Pro všechny případy mám stále záložní plán: Chile.

motto: I am prepared to go anywhere, provided it be forward. -David Livingstone