foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

Bez koho, čeho? Bez kapely.. Bez ženy..
S kým, čím? S kapelou, tudíž se ženou..!
Ke komu, čemu: ke kapele, k ženě.
O kom, o čem: o kapele a i o ženě.

Himbajs, holomku, hybaj za kapelou, za ženou!

Zkrátka: kapela vzor žena!

Brácha už to tady trochu naťuk’. Je to zvláštní mikroekosystém, titěrná sociální skupina, ale svým významem pro zúčastněné leckdy převáží, či vyváží ty jiné, řeklo by se důležitější. Platí pravidlo, že se vzrůstajícím počtem jedinců, tuto skupinu tvořících, vzrůstá též exponenciálně pravděpodobnost jejího zániku. A to z důvodů diskutovaných níže.

Od dob naší první kapely jsem k takový bandě měl intimní vztah. Byli to nejbližší kamarádi, spolu jsme zažili a sdíleli zásadní věci. Potili se na zkouškách, chlastali po zkouškách, mastili mariáš, opíjeli se pomíjivou iluzí patnáctiminutové slávy, podepisovaly holkám bříška a hádali se, kdo bude dneska tahat bedny. No a pochopitelně koncertovali! Proto kapely většinou vznikaj’. Z vnitřního tvůrčího přetlaku, kterej už nejde upít, vysouložit, ani jinak ventilovat. Z potřeby sdružovat se s podobně postiženejma, z potřeby bejt vidět a slyšet. Celá skupina dohromady jako celek se pak vyznačuje vrtochy nápadně připomínající něžnější pohlaví. Každý z členů ve vztahu k celku tedy zažívá vztah podobný tomu s partnerkou. Stručně by se to dalo shrnout: většinou je to dost na palici, ale jinak to nejde a člověk tak nějak cejtí, že to za to stojí, že to má koule.

Lykke Til provozujeme třetím čtvrtým rokem a jak to tak bývá, je to vztah prozatím nejvyzrálejší. Je nás šest, což, jak bylo naznačeno výše, má na osudy tělesa nemálokdy nedobré účinky. Všichni, nepočítám-li zkoušky a koncerty, jsem se sešli společně jednou, možná dvakrát. Jinak pokaždý někdo pospíchá domů, nemá náladu, musí vstávat do práce, má krámy.. prostě něco. Báječný ale je, když se to povede. A koneckonců na to nemusíme bejt ani všichni. Nevim, co bych bez těch lidí na světě dělal. Asi bych se tu cítil mnohem cizejší.

Zrovna včera a dneska byl ten den. A večer jdeme připravit studio a zejtra budeme nahrávat. Budeme spolu a bude to tak dobře. Kamarádi jsou posvátná instituce, bez nich by tu bylo smutno. A ženský můžou nesouhlasit, můžou protestovat, můžou bejt i nasraný! Ale to je tak všechno, co proti tomu zmůžou.

Nechť tu s námi naši kamarádi vydrží do sta let.

This entry was posted on Sobota, Březen 1st, 2008 at 15:36 and is filed under Deník, Interna. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.