foobar.cz: Where there’s foo, there’s fire

Bez koho, čeho? Bez kapely.. Bez ženy..
S kým, čím? S kapelou, tudíž se ženou..!
Ke komu, čemu: ke kapele, k ženě.
O kom, o čem: o kapele a i o ženě.

Himbajs, holomku, hybaj za kapelou, za ženou!

Zkrátka: kapela vzor žena!

Brácha už to tady trochu naťuk’. Je to zvláštní mikroekosystém, titěrná sociální skupina, ale svým významem pro zúčastněné leckdy převáží, či vyváží ty jiné, řeklo by se důležitější. Platí pravidlo, že se vzrůstajícím počtem jedinců, tuto skupinu tvořících, vzrůstá též exponenciálně pravděpodobnost jejího zániku. A to z důvodů diskutovaných níže.

Od dob naší první kapely jsem k takový bandě měl intimní vztah. Byli to nejbližší kamarádi, spolu jsme zažili a sdíleli zásadní věci. Potili se na zkouškách, chlastali po zkouškách, mastili mariáš, opíjeli se pomíjivou iluzí patnáctiminutové slávy, podepisovaly holkám bříška a hádali se, kdo bude dneska tahat bedny. No a pochopitelně koncertovali! Proto kapely většinou vznikaj’. Z vnitřního tvůrčího přetlaku, kterej už nejde upít, vysouložit, ani jinak ventilovat. Z potřeby sdružovat se s podobně postiženejma, z potřeby bejt vidět a slyšet. Celá skupina dohromady jako celek se pak vyznačuje vrtochy nápadně připomínající něžnější pohlaví. Každý z členů ve vztahu k celku tedy zažívá vztah podobný tomu s partnerkou. Stručně by se to dalo shrnout: většinou je to dost na palici, ale jinak to nejde a člověk tak nějak cejtí, že to za to stojí, že to má koule.

Lykke Til provozujeme třetím čtvrtým rokem a jak to tak bývá, je to vztah prozatím nejvyzrálejší. Je nás šest, což, jak bylo naznačeno výše, má na osudy tělesa nemálokdy nedobré účinky. Všichni, nepočítám-li zkoušky a koncerty, jsem se sešli společně jednou, možná dvakrát. Jinak pokaždý někdo pospíchá domů, nemá náladu, musí vstávat do práce, má krámy.. prostě něco. Báječný ale je, když se to povede. A koneckonců na to nemusíme bejt ani všichni. Nevim, co bych bez těch lidí na světě dělal. Asi bych se tu cítil mnohem cizejší.

Zrovna včera a dneska byl ten den. A večer jdeme připravit studio a zejtra budeme nahrávat. Budeme spolu a bude to tak dobře. Kamarádi jsou posvátná instituce, bez nich by tu bylo smutno. A ženský můžou nesouhlasit, můžou protestovat, můžou bejt i nasraný! Ale to je tak všechno, co proti tomu zmůžou.

Nechť tu s námi naši kamarádi vydrží do sta let.

Mám to tady povětšinou docela rád. Vlastně pořád a moc. Cejtim se tu doma. Z daleka se vracívám zpátky sice s kecama, ale vlastně rád. Obdivuju tu trpělivost a „flexibilitu“ s jakou se tu našim předkům podařilo přežít. Jsem hrdej na náš jazyk, páč je to skvost. Dost lidí si pořád zvládne vyměnit prasklou žárovku. Je tu trochu bordel a všichni tu hlavně chlastaj’ pivo, ale to se třeba časem spraví. Myslím, že se učíme celkem rychle a že zase najdeme svoje, na čas ztracené, místo na slunci. Myslím, že se máme dobře. Většinu času zkrátka s hrdostí v hlase a se slzou na krajíčku říkám: Jsem Čech.

Jsou ale chvíle (a co je horší – i dny), kdy se do morku kostí stydím, že mám v passportu v kolonce „Nationality“ napsáno „Czech Republic“. Stydím se, že jsem všem těm zahraničním kamarádům říkal, že jsme už dostatečně dospělí. Že patříme do velký společnosti. Že nejsme žádná banánová republika. Ne že by u nich doma taky nebejval někdy bordel.. Tohle je ale už fakt moc. Vždycky se dost naseru, když si vzpomenu na tu hromadu předvolebních slibů. Vy tam, vy volení volové, děláte nám akorát vostudu! Doma už jsme si naneštěstí zvykli a vytvořili si protilátky, ale tam venku, tam si klepou na čelo.

Co bych si přál nalézt pod stromečkem v roce 2008

• přímá volba prezidenta – ubude prostoru pro politické taškařice
• většinový volební systém – někteří z nás budou vědět, kdy je čas na emigraci
• skutečnou daňovou reformu – poprosil bych bez batohů, tašek i kufrů
• obměnit obličeje – za nové, neokoukané; mládí vpřed!
• více žen do politiky – určitě by to pomohlo a i kdyby ne, nebudou to mít na koho svádět
• určitě jsem v rozrušení na něco zapomněl, ale pro začátek by to stačilo

A dále: Byla by tu prosím parta lidí, kterým by se dalo věřit, že chvíli nebudou kinklat kormidlem? Že po volbách nesbalej plachty a po dobu volebního období se nenechaj’ unášet proudem veřejnýho mínění? Parta, která by našla dost odvahy udělat nepříjemný změny a smířit se s tím, že v příštích volbách kvůli tomu třeba prohraje? Jinak sepišme petici, že nejsme schopni samovlády a že požadujeme externí vládu z Bruselu. Bude to zřejmě stejně špatný, ale ušetříme a budeme moct nadávat někomu jinýmu.

Z tohohle budu mít jednou vředy..

Poko.. Popokapetetl.. Grr! Popokatepetl.. Lodyha..! Nejkulaťoulinkatější Klára Nepolapitelná Králová hrála na třistatřicettři stříbrných klapek klavíru Steinway a stříkačky stříkaly až se střechy zelenaly..

Dlouho jsem nic nepsal. Neměl jsem chuť. Votrávenej jak’ zrní na krysy. Prachy, práce, starosti, nechuť a nejistota budoucích dní.. Jo, ten vohranej vinyl.. Už nemusíte pochybovat. Still alive. Ring0 naditej zážitkama a pocitama, ale mysldump dneska nebude. Co? Nálada? Hmm, ještě přesně nevím. Dám vědět. Destination unknown.

Pornóda letní řesti
Pramínek příští, studánku čistí.

A pamatujte: Mrtvej komár, dobrej komár..

motto: Fantazie je důležitější než vědění. – Albert Einstein

Tělo, k smrti vysílené zimou, euforicky hltá každičký sluneční paprsek, který na něj dopadá a přezáří tak všechny zimní chmury. Už nemám sílu. Tak tedy (trochu paradoxně a zřejmě i pro nedostatek jiného životního smyslu) jsem v sobotu 18. února léta páně 2006 dokouřil svou poslední cigaretu. Ba že! Z ničeho nic. A tak teď čištím tělo.. aj dušu, neboť i „nehmotné já“ stále ještě tíží vzpomínky a věci dávno rozbité a opuštěné. Jak dlouho ještě? Trvá prý dva roky, než se některé šrámy zahojí. První mám za sebou. Uff.. Pokud Vám tudíž přijde, že následujícími řádky plynou jakoby nic dva příběhy paralelně..

První dny byly krušné. Vždycky jsou. Nejkrušnější. Nemyslel jsem – koncentrace intelektu nulová. Bolela mne hlava. Byl jsem sláb, unaven a nemocen. Říká se, že tahle závislost je silnější než na heroinu. Říká se, že bez pomoci se z toho dostane jen 5% populace. „Vono se toho nakecá,“ nervózně se holedbala roztřesená osoba s útrpným výrazem ve tváři; hryzajíc nehet na palci. „Udělat si z absťáku potěšení. Tak se na to musí, holenkové!“ Papat pomeranče, pít čajíky, hodně odpočívat a chodit na procházky. Rozmazlovat se. Když člověk začne vidět úspěchy, je snažší neztratit víru. Den ode dne to jde lépe a lépe. Automatismy – drobné rituálky, které Vám to rozhodně neusnadní: cigaretka při tomhle a po tamtom, taky k tomuhle a … První dny jsem nezvedal telefon, zalezl do postele a hryzl nehty. Bez duše bloumal venku a večer chlastal. Odměna? Slovo kocovina se změnilo v pouhou vzpomínku, špatné nálady a depresivní stavy jsem odklepnul do popelníku. Zlomená závislost. Neptejte se jak a proč tak najednou. Odpověď nemám.

Sumář

Co mne momentálně baví?
Otevřenýma očima hledět na svět kol sebe, obdělávat Ireland, vyvíjet Mělníček.cz, rochňat se v serverech a patchovat, chlastat, jíst, spát, nadávat na tu <vulgární adjektivum> ZIMU!

Co mne momentálně nebaví!
Pracovat, kazit si náladu vzpomínkami na ex, kouřit, snovat, skládat a budovat věty, chodit na párty, kde hlava na hlavě, cestovat pražskou MHD, mluvit, dělat autoškolu, …

A co jsem viděl..
Až přijde kocour – žeru Wericha a taky tu scénu jak ta jedna klepna prvně žloutne

Všichni dobří rodáci – pěkná předvolební agitka Rudochů

Letopisy Narnie – miluju pohádky

Fimfárum 2 a následně Fimfárum Jana Wericha – jak jsem řekl: žeru Wericha a miluju pohádky

Zlomené květiny – ten chlápek (Bill Murray) byl táák úžasně suchej..

Motocyklové deníky – krása Jižní Ameriky a mlíčnák Ernesto Che Guevara

Černá kočka, bílý kocour – bláznivá komedie z Balkánu

Za mraky – hmm, nelíbilo

Darmošlapové – povalečský život partičky italských floutků na maloměstě

Saw II – ještě lepší než-li „jednička“

Sedmá pečeť – další klasika – první setkání s Bergmanem – líbilo

Nobuyoshi Araki – výstava fotografií, tématická část Bondage postrčila představivost, Kakyoku – pěkný kytičky – viz vulva

Jeden svět – Otto Wichterle – neuvěřitelnej člověk, Nakrmíme celý svět a Chléb náš vezdejší – víte co jíme? aneb Jatka a krve by se ve vás nedořezal

Věřili byste, že jsem tohle psal a přepisoval zhruba tři neděle? Že by zima? Že by depka? Že by …?

motto: „A ať platí, že cit obrácený do minulosti je sebetrýzeň..“ (Catchy)

do ucha: Grip Inc. – Amped (tohle mne vždycky postaví na nohy.. kdo by si rád pozpěvoval – text zde)

Epilog aneb Unterstrichworten
Catchy: Díky za připomenutí. Občas zapomínám..
Everyone: Bude (snad už konečně) jaróóóóóóó!
<>: A ta bááájo nekuřácká erekce!